Recenze

Cirkus, který se vymknul kontrole
autor recenze: Iveta Šedová, foto z inscenace: Bohdan Holomíček, Roman Franc
foto: Bohdan Holomíček, Roman Francfoto: Bohdan Holomíček, Roman Francfoto: Bohdan Holomíček, Roman Francfoto: Bohdan Holomíček, Roman Francfoto: Bohdan Holomíček, Roman Franc
V rámci projektu Perverze v Čechách zaměřené na dobu druhé poloviny dvacátého století, v níž naše společnost prošla obdobím strachu a nedůvěry, naděje a tvůrčího nadšení, normalizační bezmoci i postkomunistické komercionalizace, uvedl Vladimír Morávek v brněnském divadle Husa na provázku inscenaci Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa, jež vznikla smísením Havlových dramatických textů, rozhovorů z knihy Prosím stručně i úryvků z Dopisů Olze. Pro diváky neznalé těchto textů muselo představení působit zmateným a chaotickým dojmem, Havlovi čtenáři zde ale mohli najít mozaikovitou strukturu Havlových her pospojovanou Morávkovou fantazií do zajímavé koláže.

Morávkovi šlo v inscenaci zejména o postižení dobové atmosféry, což se mu, stejně jako u první hry z tohoto projektu - Lásky jedné plavovlásky - opravdu podařilo. Na rozdíl od prvního dílu zaměřeného na období šedesátých let, vykreslil v Cirkusu Havel nejen dobu normalizace, ale i zcela nedávnou současnost. Dobová atmosféra byla navozena nejen pospojováním jednotlivých obrazů z Havlových dramat, ale především i hudbou, jež scény téměř nepřetržitě podbarvovala a často tvořila i dominantní složku inscenace. Hudba byla někdy reprodukovaná, jindy živá, což zajišťovala kapela Meteor usazená mezi ostatními diváky, kteří zde tak mohli slyšet nejen písně Karla Gotta a Hany Zagorové, ale také Martu Kubišovou nebo Karla Kryla, což vytvářelo zajímavý kontrast. Atmosféru dále dotvářely zprávy z rozhlasu, který informoval o soudobých událostech: o příchodu Rudé armády a počátku normalizace, o Palachově upálení i o sjezdu KSČ...

Pro inscenaci bylo zvoleno zvláštní pojetí scénického prostoru. Diváci nebyli striktně odděleni od jeviště pódiem a představení se rozehrávalo ve velké aréně podlouhlého prostoru. Jeviště tak vytvořilo „uličku“ po celé délce divadelního sálu, čímž vznikl zajímavý nekonvenční prostor, který sbližoval diváky s herci. Značnou nevýhodou takto postavené scény je fakt, že diváci často ztráceli přehled (zejména když se děj odehrával na více místech nebo podél celého jevištního prostoru). Prostor jeviště byl po celou dobu představení plně využit, i když se na něm často neodehrávala podstatná část hry. Dalo by se skoro říci, že i sami herci zde často sloužili pouze jako „rekvizity“ dotvářející tak kompozici celé scény. Hlavní děj se v první části hry odehrával zejména na dvou bočních pódiích, uprostřed jeviště se rozcvičovali sportovci v trikotech, jakoby mimochodem přes scénu procházely baletky, na velkém míči balancoval klaun, mezi ostatními postavami se neustále motali „jevištní dělníci“ se štaflemi, kteří postupně zbavili scénu dekorací v podobě lampionů a namísto nich zde rozvěsili na háčky dřevěné ryby. Postava v kostýmu Brouka Pytlíka si postavila věž z přepravek od lahvového piva, na kterou pomalu sama vylezla... Závěrem první části se z výšky spustila houpačka s dívkou v drese, která zde až do konce první půlky představení předváděla akrobatické výkony. Navození bláznivé atmosféry cirkusu tak bylo téměř dokonalé.

Výjevy působily nesystematickým a chaotickým dojmem, byl to „cirkus, který se vymkl kontrole“. Objevily se zde ukázky ze Zahradní slavnosti, Vernisáž byla rozehrána na dvou místech zároveň, nebohý Vaněk pobíhal zmateně z jednoho pódia, představujícího kancelář Sládka z Audience na pódium druhé, kde seděl pro změnu Staněk z Havlovy hry Protest. Jednotlivé scény se navzájem často prolínají. Výroky a citáty z jedné hry se mohly najednou objevit v jiné. Dramatické ztvárnění her se mísilo s hudbou a zprávami z rádia, občas se tančilo, občas zpívalo, někdy byly bizarní figurky na jevišti k smíchu, jindy diváky dojímaly. Hra sice nepůsobila příliš uceleným dojmem a jakoby ani neměla jasnou kompozici, přesto šlo o nesporně zajímavý zážitek.

Druhá část hry je mnohem ucelenější, téma bylo jasně dáno Havlovou hrou Odcházení, která byla do značné míry doplněna knihou Mariusze Szczygila Gottland. Děj se odehrává již v současnosti, kdy kancléř Rieger opouští svou funkci a tedy i domov. I zde se, stejně jako v Havlově textu, objevují paralely s Čechovovým Višňovým sadem, loučení s domovem je bolestné i dojemné, přesto diváci v sále často vybuchují smíchem. Hlavní postavu si postupně zahráli dokonce tři herci - Petr Jeništa, Robert Mikluš a Jiří Hajdyla. Scéna působila realisticky nejen díky grilovaným rybám na stole, které zaváněly až k divákům, ale především kvůli proudu vody, jenž se snášel na jeviště z výšky můstku, na němž stál Jiří Jelínek v pláštěnce s konví. Na scéně se blýskalo a hřměly hromy, nepřetržitý déšť kropící jeviště tak působil zcela logicky. Téměř všechny postavy měly jako ochranu pláštěnky či alespoň deštníky, které byly rozdány i divákům v prvních řadách, kteří si tak nikdy nemohli být jisti, jestli průtrž nezastihne i je samotné.

Odcházení se zde jemně prolínalo se scénou z muzea Karla Gotta Gottland a s příběhem chlapce, pochodně roku 2003, který skončil svůj život na stejném místě jako Jan Palach, jen o třicet čtyři let později. Jeho smrt byla poeticky znázorněna klaunem, který zde opět balancoval na míči, již ale oblečen jako obyčejný člověk, s Tesco taškou v ruce. Hlas v amplionu předjímal podle příběhu v Gottlandu další dění a ve chvíli, kdy řekl, že se chlapec zapaluje a padá, ztratil rovnováhu i klaun, spadl na zem a zůstal zde nehybně ležet.

Cirkus Havel je chvílemi dojemná, jindy úsměvná výpověď o soudobé české společnosti. Vladimír Morávek si vzal možná až příliš velké sousto, jestliže chtěl z množství dramatických her vytvořit kompozičně uspořádaný celek. Jednotlivé scény často postrádají jakoukoli souvislost či spojitost s dalším dějem, přesto vytváří dohromady mozaiku příběhů, kterým dodává myšlenku zejména rozhlasové vysílání, které nás provází dobou normalizace i devadesátých let až do dnešních dní. V Huse na provázku tak opět vznikla zajímavá hra, která nechce jen bavit či dojímat, ale má co říci i k vývoji naší současné společnosti.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.