Recenze

„Co jsou muži ve srovnání se skalami a horami!“
vydáno: 6.12.2016, psáno z představení: 24.11.2016, Anežka Kotoučová
foto: Patrik Borecký
foto: foto: foto: foto: foto:
Jane Austenová byla na svou dobu výjimečná žena. V době populárních, ale mnohdy schematických gotických románů, mnoho let před velikány anglické realistické literatury, dokázala vytvořit díla plná živě vykreslených postaviček, příběhy vynikající plasticitou, důvtipem, ironií i úsporností. Austenová měla dar postihnout v jediné skvěle strukturované větě charakter svých hrdinů. Přesto je i dnes možné setkat se s názorem – logicky spíše ze strany mužů – že se jedná pouze o červenou knihovnu, jež pro současný svět nenabízí pranic přínosného. U divadelních adaptací austenovských románů existují rovněž diváci, kteří hru neustále podrobují kritice pod vlivem znalosti filmových verzí literárního originálu. A právě podobné předsudky jsou námětem dnes kultovního románu anglické spisovatelky.

Již od zveřejnění dramaturgického plánu činohry Národního divadla bylo evidentní, že adaptace Pýchy a předsudku se má stát jedním z pomyslných vrcholů stávající sezony. Dílo, jež režisér Daniel Špinar označil za jednu ze svých nejoblíbenějších knih, je jedinou činoherní premiérou sezony realizovanou ve Zlaté kapličce. Četné plakáty k inscenaci na veřejnost pomrkávaly z nejrůznějších míst již v brzkém podzimu, takže premiéra, jež se uskutečnila ve čtvrtek 24. listopadu, stěží mohla divadelního diváka zastihnout neinformovaného.

Špinar a jeho tým se pokusili vystavět emblematické autorčino dílo v Národním divadle jako dynamickou podívanou na anglickou společnost přelomu 18. a 19. století, v otázce morálky a vztahů ne nepodobnou té naší, současné. Již od první scény je evidentní, že inscenátoři kladou důraz na dramatizaci odlehčenou, zábavnou a komickou, a že se rovněž vyhýbají jakýmkoliv nánosům anachronismu. Jednotlivé výstupy se přelévají v plynulém, svižném tempu. Nestane se, že by aktéři vedli rozhovor postávajíce v nečinnosti. V zájmu vymýcení hrozby nudícího se diváka režie vede všechny postavy k neustálé jevištní akci. K dynamizaci děje vede i nápaditá taneční choreografie a různé zvukové předěly, jako například zvuk fotoaparátu.

U romantických novel stojí a padá podoba výsledné dramatizace na klíčovém vztahu ústředního páru. A právě v tomto bodu je možné narazit na jeden z problémů, se kterým se Špinarova režie nedokázala plně popasovat. Režisér se ve své dramatizaci pečlivě snaží o ucelený sled všech důležitých událostí i o zdůraznění stále aktuálních vztahových peripetií. V touze učinit Pýchu a předsudek co nejvíce akční a atraktivní však Špinar paradoxně poněkud zanedbává řádné vykreslení vztahu pana Darcyho a Elizabeth. Vzájemné scény páru působí někdy až příliš nenápadně, dialog postrádá specifickou chemii, která mezi hlavními protagonisty od počátku existuje. Výjimku tvoří bouřlivá výměna názorů na konci první poloviny, při níž jsou obě postavy nápaditě osvětlovány. Jistá segmentarizace vývoje vztahu ústředního páru je pak rovněž do jisté míry kompenzována citlivě pointovanou scénou druhého Darcyho vyznání, kdy se na scéně objevuje velká papírová loďka jako repetitivní invenční prvek symbolizující způsob komunikace Elizina protějšku.

Úspěšné zobrazení vztahu dvou hrdinů je silně provázáno i s hereckými výkony jejich představitelů. Magdaléna Borová je sice vhodně typově obsazená, v projevu i dikci soustředěná a energická, přesto se jí nedaří zcela úplně postihnout určitou vnitřní nonkonformnost či ostřeji konturovanou zpupnost, jež Elizabeth odlišuje jak od jejích sester, tak od okolní společnosti, a která jí současně na konci sbližuje s jejím protějškem. Hovoříme-li pak o panu Darcym, i Pavel Batěk s charismatickou rolí trochu bojuje. Postavu navzdory nezpochybnitelnému talentu formuje jako nepříliš zajímavou a výraznou, bez náznaku jakékoliv fatality.

Jedná-li se o další herecké výkony, je primárně nutné zmínit vynikající Janu Preissovou, která na minimálním prostoru v efektivní zkratce ztvárnila Darcyho hospodyni, paní Reynoldsovou. Střízlivě, a přesto zábavně vystihl David Prachař pana Benneta, vzdorujícího ženské většině ústřední rodiny. Úlisný a pokrytecký pan Collins Filipa Rajmonta jako hlavní komická postava románu vyhlíží ve svém kostýmu s koženými rukavicemi spíše jako tajný agent z NDR, než duchovní. Dramatické zahřmění vždy oznamuje přítomnost noblesní Ivy Janžurové jako distingované a autoritářské lady Catherine. K možná až příliš křečovité karikatuře se uchyluje Kateřina Winterová, jejíž postava Caroline Bingleyové by měla být přece jen o něco méně černobílá a průhledná. Lucie Juřičková pak jako paní Bennetová ne vždy úspěšně osciluje na hranici potrhlé, teatrální maloměšťačky a ukřičené hysterky. Toho křiku je ve Špinarově inscenaci ostatně spíše více než dost, ačkoliv je to zčásti omluvitelné příběhem vdavekchtivých žen.

Scéna v první polovině plně odpovídá naturelu Daniela Špinara, který se netají svou oblibou v „domečkových“ kulisách. Stěny domu Bennetových jsou v plné symbióze s kostýmy jeho obyvatelů. Prvek rodinného hnízda je tedy zdůrazněn na maximum. Postavy se rovněž uchylují do prázdného orchestřiště, které slouží jako jakási jejich privátní emocionální zóna. V druhé polovině je možné vidět vyprázdněnou scénu ohraničenou závěsy, na nichž jako ozvěna zůstává Elizabeth impulzivně vytvořený nápis „Darcy nikdy!“ (v původním návrhu scény přitom bylo poněkud břitčí „Darcy je idiot!“). Pohyb herců v prostoru je disciplinovaný a je jej radost sledovat zvláště z míst galerie, kdy jako by před divákem defilovaly šachové figurky na imaginárním poli vztahů. Kostýmy zbytku ansámblu jsou pak umírněně nedobové a velmi elegantní. Vyloženě rušivě a nadbytečně působí pouze blonďatá patka pana Darcyho. V neposlední řadě se nelze nezmínit o výrazné hudbě – především o sympatických klavírních a smyčcových partiích, které dodávají příběhu tolik potřebnou emocionalitu.

Je třeba poznamenat, že v inscenaci se nenachází žádné rušivé elementy, které by snad mohly kohokoliv pohoršit. Ani režisérovo tradiční využití mikrofonů a zcizovací výstupy postav, jež se představují v nepřímé řeči třetí osoby, zde nejsou ke škodě věci – naopak, snaží se přenést na divadelní prkna ty nejdůmyslnější pasáže románu Austenové. Špinarův nový počin je umírněná – s určitými výjimkami v otázce vývoje vztahu ústředního páru – poctivá a propracovaná ansámblovka. Formálně působí jako elegantní hra v moderním hávu. Chvályhodně zapojuje velký počet hereček a nabízí na divadle stále nepatrně opomíjený ženský úhel pohledu. Je zde tedy naděje, že odpremiérovaná dramatizace by mohla alespoň částečně sjednotit diváky napříč nejen genderovým, nýbrž i věkovým spektrem. Spolu s nedávno uvedenými Třemi sestrami ve Stavovském divadle tak Pýcha a předsudek poskytuje pozitivní kulturní zážitek hodný instituce, v níž byla zrealizována.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.