Recenze

Co se stalo, když...
psáno z představení: 10.11.2010, Kateřina Jírová
foto: Lucie Jansch
foto: foto:
Co se stalo, když Nora opustila manžela? Vlastně nic převratného. Tedy pro Noru, která dál žije v domečku pro panenky. Pro mě bylo převratné, že Dočekalova inscenace byla stravitelnou ukázkou divadelní tvorby Elfriede Jelinek.

Divadelní hru o Noře napsala Jelineková sto let po Ibsenovi, a zasadila ji do 20. let meziválečného Německa. Tato hra má své jednotlivé postavy, které jsou však značně šablonovité, takže není zas tak moc o čem hrát. Stylizovaná řeč nenechává nikoho na pochybách, kdo je padoušský kapitalista (Weygang Vladislava Beneše), kdo kolektiv prostých dělnic, kdo loutka, která se snaží emancipovat (Nora Kateřiny Winterové), kdo je hospodyňka za každou cenu (paní Lindeová Jaromíry Mílové), až muže otráví svou dusivou péčí, a kdo je starosvětská chůva, která nic z moderních změn ve společnosti nechápe (Annemarie Zdeny Hadrbolcové). Působí to až mile starosvětsky, jako jednoduché, nekomplikované „filmy pro pamětníky“ s Oldřichem Novým, určené pracujícím ženám za „první republiky“ k relaxaci a k „na to jděte, paní, to si popláčete“.

Celá inscenace působí velmi „německým“ dojmem. Strohá industriální scéna, kolektivní recitace, přesné tělocvičné pohyby, jako na spartakiádě. Život bez emocí je nekomplikovaný. Německý „ordnung“ je všudypřítomný, kromě Nory se žádná z postav ani nepokouší vymanit se ze svého společenského místa.

Výtečný je především herecký výkon Kateřiny Wintrové v roli Nory. Ostatní postavy jen přesně zapadají do německé představy správně promazaného, precizně sestrojeného společenského ústrojí. Dělnice u pásu v továrně, kam Nora nastoupí jako do své první (a poslední) práce, přesně „kolektivně“ vypovídají o svém osudu. Ony do práce nechtěly, byly k tomu donuceny finanční situací svých rodin, a nejraději by byly u svých dětí. Vyčítají Noře, že děti opustila. Dialogy nepřinášejí nic objevného, jsou to stále dokola omílané fráze o emancipaci a kapitalismu. Touhu pracujících žen vyjádřila kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková dvojitým kostýmem. Ze předu mají všechny dělnice kolektivní dělnickou uniformu, když se však jejich tým odtočí, objeví se na hlavě uhlazená maska s lokýnkami a na těle nažehlené šaty biedermeierovských hospodyněk.

Šablonovitý text by mohl nudit, kdyby inscenaci nedržely po hromadě neustálé persifláže, „brechtovské“ zcizovací efekty a i dynamické voicebandy dělnic. Citáty z děl různých osobností (Marx, Freud, Ibsen), které si Nora čte nahlas v knížkách, působí v kontextu Nořiny naivity a dělnického prostředí komicky.

Nora v továrně zpočátku působí jako nepatřičný element, je velmi elegantní, atraktivní a ve srovnání s dělnicemi vzdělaná a mohla by být vůdkyní dělnické třídy k lepším zítřkům. Dělnice ji celkem uznávají a dělnický předák se do ní zamiluje. Práce u pásu, k tomu vytírání podlahy a přidělený úkol vytvořit program „kulturní vložky“ na celozávodní setkání ji však velmi rychle přiměje změnit životní styl. Při setkání se sekretářkou podniku (Hana Igonda Ševčíková) Nora na chvíli zatouží po pracovní kariéře, k té je však zapotřebí pracovitosti a vzdělání. Zvolí tedy jinou cestu. Na podnikovém shromáždění zatančí erotický tanec tarantelu. Erotický tanec je však velmi stylizovaný, připomíná ze všeho nejvíce prostná v tělocvičně, a erotické prádlo je střižené jako šortky na tenis zakrývající i polovinu stehen. Jelikož jinak má Nora stále ještě šmrnc, tarantela na okouzlení konzula Weyganga a změnu společenského statutu bohatě stačí.

V soužití s Weygangem se Nora změní v cukrovou panenku plnící každé mužovo přání. Jak by také ne, představa návratu k práci u pásu velmi motivuje k udržení nového statusu. Weygang Noru využívá ke svým cílům. Kvůli pěstování obchodních vztahů se domluví s ministrem na tom, že mu přenechá Noru, až se jí nasytí. Také Noru přesvědčí, aby získala obchodní informace o aktivitách konkurenčního obchodního partnera. Tím je shodou okolností Nořin manžel Helmer (Igor Bareš). Informace od manžela získá Nora v převleku za chladnou a přesvědčivou dominu, která si se svým „psíkem“ pěkně pohraje. Pak už následuje rychlý pád. Nora se promění v dost nechutnou ženštinu s černou parukou, kde původní eleganci těžko hledáme. Při scénách s ministrem se jen těžko věří, že se jedná o erotiku v nevěstinci. Stylizovaný styk je předváděn pomocí růžových gymnastických míčů, a je jasné, že si ho žádný z aktérů neužije. Nicméně Noře se podaří získat jako odstupné obchod s látkami. Vyžilá Nora se na chvíli setká s dělnicemi a dělnickým předákem v továrně, ti jí však dají najevo, že tato troska je nezajímá. V závěrečné scéně žije Nora s manželem na konstrukci z kovového lešení. Nora má odpudivou blonďatou paruku a snaží se splynout s davem středních podnikatelek. Vlastně se jí podařilo dosáhnout emancipace, neboť je to ona, kdo nyní živí svého muže. Její manžel s kšandami přes nátělník se už nesnaží o nic. Nad kovovou konstrukcí je obrovský reproduktor, z kterého zní rozhlasové zprávy o ekonomické a politické situaci v Německu.

Industriální scénografií (zveličené trubky, reproduktor, lešení) tovární haly v „tovární hale“ Nové scény, i přesvědčivým výkonem Kateřiny Winterové a precizním hereckým naplněním šablon ostatních postav se podařilo dosáhnout kvality současné německé divadelní tvorby.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.