Recenze

Divadlu Ungelt je tento večer šoufl
psáno z představení: 16.11.2009, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Veronika Patková
foto: Veronika Patkováfoto: Veronika Patkováfoto: Veronika Patková
Existují lidé, kteří jsou schopni donutit své okolí, aby obíhalo okolo jejich života podobně jako Země okolo Slunce. Na tom ještě není nic mimořádného: podobné chování vídáme u většiny politiků a téměř u všech celebrit. Jenom málokomu se ale podaří donutit veřejnost, aby se v uctivosti skláněla i před životem naplněným pouze absolutním marasmem a bídou. A ještě méně je na světě těch, kteří dokáží udělat z vlastního zbabraného života zdroj své obživy. Anglickému novináři Jeffreymu Bernardovi se něco takového podařilo: v osmdesátých a devadesátých letech zveřejňoval týden co týden na stránkách týdeníku Spectator své historky ze dna lidské společnosti – historky inspirované vlastním alkoholismem. A pokud někdy Jeffrey Bernard svůj hon za inspirací poněkud přehnal a jeho pravidelný sloupek proto v daném týdnu nemohl vyjít, v novinách se objevilo jen lakonické sdělení: „Jeffreymu je tento týden šoufl“. Někomu to možná přijde výstřední, moderní svět však obývají i daleko bizarnější ikony. Kdyby zůstalo jen při novinových článcích, zřejmě by se kouzlo Jeffreyho osobnosti vytratilo nejpozději v okamžiku jeho smrti. Koncem osmdesátých let však anglického spisovatele Keitha Waterhouse napadlo napsat o Jeffreyho opileckých eskapádách divadelní hru. Tato hra se pak hrála v Londýně dlouhých devět let a zásluhou pražského Divadla Ungelt se dnes, dvacet let po svém vzniku, dostává i k českým divákům. Možná scházelo jen málo a mohl to být příchod triumfální. K dosažení výraznějšího úspěchu však inscenaci brání řada chyb a nedotažeností.

Divadlo Ungelt se od doby svého vzniku profiluje jako divadlo výrazných hereckých osobností. Většina inscenací je proto vybírána podle toho, jak jednotlivé role vyhovují konkrétním hercům. Tento model je přitom oboustranně výhodný: hercům umožňuje ukázat se před diváky v dobrém světle, divadlu potom zajišťuje plné hlediště a obvykle i vyšší kvalitu inscenace. Umělecký ředitel divadla Milan Hein má při výběru her i hereckých představitelů zpravidla mimořádně šťastnou ruku. Pokud jde o postavu Jeffrey Bernarda, jeví se sázka na Oldřicha Kaisera jako logická volba. Oldřichu Kaiserovi nelze upírat mimořádné charisma, které již úspěšně uplatnil v jiné inscenaci Divadla Ungelt, totiž v Alfieriho hře Šest tanečních hodin v šesti týdnech. Rovněž není pochyb o tom, že Kaiserova dosavadní životní zkušenost do jisté míry souzní s pohnutým životem samotného Jeffrey Bernarda. To samo o sobě však k úspěchu inscenace nestačí. Český divák novináře Jeffrey Bernarda nezná a většina anglických nuancí Waterhousovy hry je mu přirozeně cizí. Problém inscenace divadla Ungelt však nespočívá ani tak v nesrozumitelnosti anglických reálií – hra je v podstatě jen volným řazením hospodských historek, které jsou v dnešním globalizací zasaženém světě všeobecně srozumitelné a snadno přenosné. V českém prostředí má navíc podobný typ hospodského vyprávění bohatou tradici, a to jak v literatuře (Jaroslavem Haškem počínaje a pábitelstvím Bohumila Hrabala konče), tak i například v oblasti běžné televizní zábavy. Úskalí celé inscenace má proto kořeny v něčem docela jiném, totiž v slabých hereckých výkonech tří zbylých hereckých představitelů, nekoncepční režii a v neposlední řadě i v samotném textu hry, který působí rozplizle a k jehož pevnějšímu ukotvení by byl nutný zásah zkušeného dramaturga. Ale o tom všem bude lépe pojednat bod po bodě.

První povzdechnutí musí být směřováno k tomu, čím se většina inscenací Divadla Ungelt obvykle naopak pyšní, tedy k hercům. Karolina Kaiserová, Rostislav Novák ani Jaroslav Hanuš totiž nejsou Oldřichu Kaserovi rovnocennými partnery. Jejich prostor je na jevišti sice jen velmi omezený, přesto se však nelze ubránit dojmu, že jejich herecký projev balancuje na samé hranici šmíry. Není v něm osobitost, není v něm prožitek, není v něm nadhled. Všechny tyto nedostatky výrazně kontrastují s projevem Oldřicha Kaisera, jemuž osobitost ani nadhled v roli rozhodně nechybí. I Oldřichu Kaiserovi by bylo jistě co vytýkat, ve srovnání s ostatními by to však byly pouze drobnosti. Porovnávat jej s ostatními herci této inscenace je proto stejné jako srovnávat Matterhorn s Českomoravskou vrchovinou. V obecné rovině takové zjištění zřejmě nikoho příliš nepřekvapí – smutné na něm je pouze to, že dosažení tak výrazné převahy nad zbylými herci nedalo Oldřichu Kaiserovi vlastně žádnou velkou práci.

Druhá výtka se snáší na hlavu režiséra inscenace Julka Neumanna. Inscenace je příliš dlouhá a opakování jediného režijního postupu se tak velice brzy omrzí. Volně řazené opilecké historky se na diváka valí jako proud, v němž se občas ztrácí snad i samotný hlavní protagonista. Některé příhody jsou dobře vypointované (například ta o švýcarské krávě, která by jistě nedojila tak kvalitní mléko, kdyby musela prožít jeden den po boku Jeffrey Bernarda), většina Jeffreyho historek však mizí v šedivé mlze, vystřídána bez jakéhokoli dramatického předělu záplavou dalších podobně nevygradovaných historek. V první půli představení dovede podobný koncept občas pobavit, po přestávce už to však celé zavání stereotypem a nudou. Časem diváka omrzí i čekání na to, kdy se zas na jevišti objeví Karolina Kaiserová a jaký tentokrát bude mít na sobě kostým. Občas se dění na jevišti rozpohybuje a divák má náhle možnost posoudit, jakým směrem se celá inscenace mohla ubírat, pokud by režii nescházela invence a jasný koncept. Scénka kočičích dostihů tak patří k vrcholům celé inscenace ani ne tak pro svůj obsah, jako spíš proto, že se při ní na jevišti konečně něco konkrétního děje.

A konečně výtka třetí – je otázkou, zda se v dané podobě měla Waterhousova hra vůbec dostat na česká jeviště. Bez jasného dramaturgického vedení a pevné režie se Waterhousova hra proměnila v pouhé estrádní představení, jemuž by slušela spíš farma Bolka Polívky nebo talk show Miroslava Donutila. Nic proti tomu – i tyto umělecké disciplíny mají jistě něco do sebe. Problém inscenace Divadla Ungelt je spíš v tom, že se vydává za plnohodnotné divadelní představení, ačkoliv jím ve skutečnosti není. Pod zástěrkou divadelní produkce se divákům předkládá jen statické vyprávění historek, i když pravda občas docela vtipných a čas od času navíc oživených i nějakým tím divadelním kostýmem. Kdo se s touto nabídkou spokojí, ten odchází z Divadla Ungelt vcelku pobaven. Kdo však očekává plnohodnotné divadelní představení, ten musí být na konci produkce zklamán.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.