Recenze

Dramatizace Havlíčkova románu staví na hereckých výkonech
psáno z představení: 17.4.2009, autor recenze: Lukáš Dubský
Román Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy proslavilo především filmové zpracování, ve kterém excelovali Petr Čepek a Iva Janžurová. Velice zajímavá je také dramatizace, kterou pod vedením bývalého uměleckého šéfa Národního divadla Ivana Rajmonta nastudovalo Klicperovo divadlo.

Havlíček se ve své tvorbě často věnoval mezním situacím lidského života a nejinak tomu bylo i v Petrolejových lampách. Hlavní hrdinka Štěpka Kiliánová je emancipovaná a rozverná žena, která má ovšem na maloměstě nepříliš dobrou pověst, takže se do svazku s ní nikdo příliš nežene. Stárnoucí Štěpka proto přijme nabídku svého bratrance Pavla a bývalého vojenského důstojníka si vezme. To však ještě netuší, že Pavlovo tělo stravuje smrtelná choroba, která ho postupně zcela připraví o rozum.

Hlavním kladem královéhradecké inscenace jsou bezesporu herecké výkony ústřední dvojice. Pavla Tomicová suverénně ztvárňuje Štěpku jako veselou a trochu ztřeštěnou ženu, která se však uvnitř často cítí osamělá a touží po lásce. Ačkoliv jí šílenství jejího manžela postupně ničí a ubírá životních sil, zůstane až dokonce nezlomená a toužící alespoň po trošce štěstí, které by si pro sebe mohla urvat i přes nepřízeň osudu.

Skvělým protějškem Tomicové je Filip Richtermoc. Jeho syfilitik Pavel Malina se sice od začátku chová jako floutek a povaleč, ale nelze mu upřít ohromné charisma, kterým zapůsobí nejen na Štěpku, ale i na diváky. Postupně se ale pod vlivem své choroby mění v hrubiána utápějícího své problémy v alkoholu, aby se z něho nakonec stal šílenec, vzbuzující soucit i posměch okolí. Richtermocovi se daří tuto proměnu znamenitě vykreslit a i ve vypjatých scénách šílenství zůstává uvěřitelný.

Nadstandardní jsou ale i některé další herecké kreace. Především Jiří Zapletal v roli Pavlova bratra Jana dokázal věrohodně ztvárnit pracovitého sedláka, jehož život rozkládá bratrův nezřízený život. Povedený je také výkon Vlastimila Čaňka, který otce Malinu inscenuje jako muže unaveného neustálými hádkami svých synů i starostí o vlastní hospodářství.

Inscenace režiséra Ivana Rajmonta dokáže na diváky nejvíce zapůsobit ve své druhé polovině. První část je vlivem rychlých časových skoků poněkud nesourodá. Zpočátku navíc chybí vnitřní napětí i dialogům, protože charaktery jednotlivých postav nejsou ještě dostatečně prokresleny a konkretizovány. Vše je ale zapomenuto ve druhé polovině představení, která je emocemi doslova nabitá a spěje ke katarznímu závěru.

Pro diváky bude nejspíš poněkud matoucí úvodní snová scéna, která sice dokáže navodit atmosféru osudovosti, ale do jinak zcela realistické inscenace příliš nezapadá. Naopak výborná je scéna, ve které si Pavel namlouvá Štěpku a která se nese ve znamení svěžího, i když trochu hořkého, humoru.

Petrolejové lampy akcentují téma lidského štěstí, smrti a střetávání dobra a zla. I přesto, že se jedná o více než sedmdesát let starou hru a režisér Rajmont se ji nepokusil nijak aktualizovat, zůstávají Petrolejové lampy svým tématem dodnes znepokojivé a aktuální. Diváky o tom přesvědčí i nastudování Klicperova divadla, které sice není bez chyby, ale především díky hereckým výkonům se jedná o nadprůměrnou divadelní podívanou.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.