Recenze

Hamlet v zajetí politických intrik
psáno z představení: 3.10.2009, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Radovan Šťastný
foto: Radovan Šťastnýfoto: Radovan Šťastnýfoto: Radovan Šťastný
Nejslavnější Shakespearovo drama se vrací do Pardubic. Dánský princ Hamlet vstupuje na pardubické jeviště po dlouhých čtyřiadvaceti letech a není to vůbec špatný návrat. V režii Jiřího Seydlera se klasický příběh o zradě a pomstě dočkal modernizace, která mu ale na naléhavosti neubrala. Pardubická inscenace pracuje s tzv. prvním kvartem. To je verze z roku 1603, která je v dnešní době na prknech, která znamenají svět, uváděna spíše výjimečně. Tato verze je oproti ostatním kratší, takže děj vyniká větší akčností na úkor filosofických pasáží. Změněná je také transkripce některých jmen – místo Polonia zde tak najdeme Corambise, místo Fortinbrase proti Dánsku intrikuje Fortenbras a Hamletovi spolužáci nejsou Rosencrantz a Guildenstern, nýbrž Rossencraft a Gilderstone.

Příběh dánského kralevice asi není nutné nijak zdlouhavě představovat, jelikož je notoricky známý. V pardubické inscenaci ale nalezneme několik odlišností. Kromě již zmíněné modernizace, jejímž důsledkem je rezignace na blankvers či soudobé kostýmní pojetí, je vychýlenou optikou sledován i samotný děj. Hamlet tak například na hradbách nevidí ducha svého zemřelého otce, ale přestrojeného vojáka, kterého podplatil norský vojevůdce Fortenbras. Tato jednoduchá změna má velký dopad na vyznění celé inscenace, která tak výrazně akcentuje téma politické konspirace, jejímž účastníkem je tentokrát i Hamletův důvěrný přítel Horacio.

Josef Pejchal nedává svému Hamletovi žádný velký filosofický rozměr, ale je ve svém zoufalství a pochybnostech dostatečně uvěřitelný. Mladého dánského prince vykresluje jako oběť manipulace, které se na něm dopouští úhlavní nepřítel Dánska. Pejchalovi se toto pojetí Hamleta daří věrohodně ztvárnit, otázkou ovšem zůstává nakolik by si poradil s interpretací, ve které by Hamlet byl hybatelem děje a ne jen figurkou na šachovnici mocných.

S bravurou vystřihl figuru prostopášného dánského krále Jan Hyhlík. Jeho Claudius je odpuzující bratrovrah, který ale trpí výčitkami svědomí. To ho do značné míry polidšťuje a Hyhlíkova postava pak nepůsobí jako jednorozměrně záporná.
Královnu Romany Chvalové vykresluje použitá verze Shakespearova textu v lepším světle než je obvyklé. Gertruda tak na Hamletovo naléhání prohlédne intriky svého nového manžela, aby nakonec zemřela nešťastnou náhodou po požití otráveného vína, které bylo původně určeno mladému Hamletovi.
Zdařilým odlehčením celé inscenace je pak výkon Zdeňka Rumpíka. Jeho Corambis je mnohamluvný, i když trochu prostoduchý králův tajemník. Jeho dceru Ofelii ztvárnila s přehledem Máša Málková. Zprvu inscenuje Ofelii jako křehkou dívku rozplývající se nad počínajícím vztahem s dánským princem. Ke konci inscenace pak Málková musí zvládnout i silně exponované scény šílenství.

Seydlerově režijnímu uchopení lze v konečném důsledku vytknout, že v modernizaci nebyl příliš důsledný. Postavy tak sice používají automatické pistole a kočovní herci mají ironické narážky na Daniela Landu. Jedná se však jen o modernizace povrchní, příběh zůstává ve starých kolejích. Jinak si nelze vysvětlit, že k doručení pošty se stále používají nespolehliví poslové a za Ofelii rozhoduje otec o tom, zda může či nemůže mít vztah s Hamletem. To ale nic nemění na věci, že pardubický „krátký Hamlet“ je pro diváky atraktivní představení, které v sobě spojuje netradiční akčnost i obvyklou nesrozumitelnost Hamletovy povahy.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.