Recenze

Hej, hej, hej s námi si hrej... na Světáky
psáno z představení: 19.5.2011, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Viktor Kronbauer
foto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauerfoto: Viktor Kronbauer
Film, divadlo a umění vůbec zažily v šedesátých letech v socialistickém Československu nebývalý rozlet. I proto se dnes na tuto dobu vzpomíná jako na „zlatá šedesátá“ a mnoho dnešních tvůrců se k nim neustále vrací. V Hradci Králové zaměřili svou pozornost na jednu z nejslavnějších českých komedií – na Podskalského Světáky. Nejspíš i díky hvězdnému hereckému obsazení zůstávají Světáci dodnes klenotem české kinematografie. Na filmu režiséra Zdeňka Podskalského není zajímavý jen jeho výrazný úspěch, ale rovněž podmínky a doba, v níž vznikal. A to se právě stalo odrazovým můstkem pro Vladimíra Morávka a jeho divadelní adaptaci. Příběh tří fásadníků, kteří se touží stát lvy salónů a seznámit se s pražskými intelektuálkami Morávek prolíná s režijními poznámkami Zdeňka Podskalského, které korespondují s napjatou dobou vzniku filmu (Světáci se začali natáčet necelý měsíc po vpádu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa).

To Morávkovi ovšem nestačilo a do inscenace v dalším plánu zapojil také příběh Golden Kids. Fenomenální úspěch této skupiny, kterou tvořili Václav Neckář, Helena Vondráčková a Marta Kubišová, přerušilo až vykonstruované obvinění Kubišové ze strany komunistického režimu. Příběh Golden Kids má v inscenaci místo především jako součást hudebních předělů mezi jednotlivými scénami. Jediný tento příběh ale přesahuje dobu přelomu šedesátých a sedmdesátých let a je dovyprávěn až do současnosti. Pomyslnou tečku za touto linií příběhu tvoří žaloba Heleny Vondráčkové na Martu Kubišovou a následná, soudem nařízená omluva Kubišové. Vladimír Morávek se netají svou náklonností právě ke Kubišové, které je ostatně celá inscenace věnována, ale ve výsledku se naštěstí nesnížil k nějakému vyřizování si účtů s Vondráčkovou a interpretaci celé kauzy ponechává na divákovi.

Všechny tři roviny inscenace se nakonec podařilo skloubit velmi nenásilně a dokonce s občasným prolnutím jednoho příběhu do druhého. Milovníci filmových Světáků jistě nebudou zklamáni, jelikož se dočkají většiny svých oblíbených scén a hlášek. Oproti filmu zde jsou patrné některé příběhové změny a o poznání tragičtější závěr. Morávek zároveň celý příběh fasádníků vidí více groteskní optikou, což se nejvíce ukáže při scéně večeře v Diplomat Grillu. Zároveň má ona grotesknost ovšem v divákovy probudit i emoce zcela odlišného druhu, má vypovídat možná o české národní povaze, možná o povaze lidí všeobecně. To je nejlépe patrné v okamžicích, kdy se filmový příběh nejviditelněji prolíná s příběhem Golden Kids.

Časté hudební předěly zvyšují živost inscenace, zajímavé jsou také proto, že jsou doprovázeny živou kapelou. Na druhou stranu v druhé polovině představení jsou už víceméně jednotvárné (skladba Micro Magic Circus) a neúměrně prodlužují stopáž inscenace, ačkoliv chápu, že opakování téhož hudebního motivu koresponduje s děním na jevišti, kde fasádníci i trojice lehčích dívek stále dokola opakují ty samé naučené fráze.

Scéna Daniela Dvořáka se nesnaží působit realistickým dojmem, až na nezbytné propriety, jako jsou stůl v restauraci či gauč v pokoji. Hlavním motivem jsou fotografie Golden Kids a mnohé další snímky odkazující právě k šedesátým létům.

Za zmínku jistě stojí herecké výkony – a to především pánského tria. Jiří Zapletal, Ondřej Malý a Filip Richtermoc nijak nekopírují pány Sováka, Brodského a Libíčka. Nacházejí pro své fasádníka vlastní polohu, Zapletal s Richtermocem spíše dryáčnickou, Malý ztvárňuje svého hrdinu nenápadněji. Z dámského tria vyniká především příjemně sarkastická Kamila Sedlárová. Jan Bílek bohužel nemá přirozenou nonšalanci Oldřicha Nového, přesto dokáže i přes malý prostor zajímavě rozehrát svou figuru profesora společenského chování.

Z trojice Golden Kids je nejméně výrazná Marta Zaoralová, která ztvárňuje Kubišovou. Isabela Smečková Bencová i David Smečka dokázali pro své figury nalézt výraznější a zapamatovatelnější polohy, což může být ovšem dáno už charakteristikou postav, tudíž je těžké to Zaoralové vyčítat.

Světáci jsou na Morávka až překvapivě snadno pochopitelnou inscenací, která přesto nezapře výrazný autorský rukopis a osobní zaujetí režiséra pro příběh. Ne všechno se podařilo dokonale skloubit, ne vše funguje bezchybně, přesto jsou Světáci něčím víc, než jen poctou filmové klasice. Morávek totiž dokázal stvořit svébytný odraz světa let šedesátých, do kterého se diváci budou jistě rádi vracet.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.