Recenze

Jen u málokteré inscenace se dá předpokládat, že bude diváckým hitem ještě předtím, než se vůbec začne připravovat. Hra Koule od uměleckého šéfa Klicperova divadla Davida Drábka ovšem toto privilegium měla. Ohromnou reklamu ji udělal humbuk, který se strhl kolem její rozhlasové verze. Kauzy si všimla snad všechna média, rozhovor s autorem se objevil dokonce i v Deníku Sport.

Drábek si totiž bere na paškál státem řízený doping, který byl před rokem 1989 přirozenou součástí tréninku vrcholových atletů v zemích sovětského bloku. Kritika předchozího režimu se tu vede skrze příběh koulařky Mileny, jejímž předobrazem je Helena Fibingerová. Tu uvedení rozhlasové Koule na vlnách Českého rozhlasu pěkně namíchlo a společně se svými právníky se pustila do boje a požadovala, aby se hra k posluchačům vůbec nedostala. Kauza pak měla i mnoho dalších konsekvencí, jako byl třeba výstup novinářky Barbory Tachecí, která se s patrným nepochopením funkce satirického žánru postavila proti uvádění hry ve veřejnoprávním médiu. Nutno podotknout, že kdyby si chtěli autor či divadlo zaplatit podobně účinnou PR kampaň musí by sáhnout do kasičky pro částku v řádech milionů korun.

Díky údajné kontroverznosti hry však měli reklamu zdarma a diváci se na představení Koule jen hrnou. Od květnové premiéry až do konce této divadelní sezony byly všechny reprízy beznadějně vyprodané.

Koule ale není žádnou mediální bublinou. Je to především dobře napsaná a navíc velmi vtipná hra, která si utahuje nejen z praktik předchozího režimu, ale bere si na mušku i současnost – od nesmyslných televizních pořadů plných hloupých moderátorů a ještě hloupějších diváků, přes organizované prodejní zájezdy pro důchodce až po všudypřítomnou mediální manipulaci.

Hradecká inscenace svou formou připomíná kabaret, hlavní hrdinka postupně navštíví různé (nejen) televizní pořady. Ve všech se opakuje jedna otázka – jak to vlastně bylo s tím dopingem? David Drábek není žádný útlocitný autor, nechodí kolem horkém kaše a k tomu, co ho štve, se vyjadřuje přímo. Bezdůvodné urážení a posměšky jsou mu ale cizí, Milena není žádná myslitelka ani vzor ctnosti. Je to obyčejná žena, která v mnoha okamžicích působí sympaticky a divák s ní cítí a věří jí, že byla prominentkou komunistického režimu vlastně jen shodou okolností. Jak je u uměleckého šéfa „Klicperáku“ obvyklé, nevázaná zábava je spojena i se zvláštním, v pozadí jasně cítitelným smutkem ze zmařených životů. Tato linie vyprávění se nejvíce projeví v dialogu Mileny s další atletickou legendou Radmilou (předobrazem byla Jarmila Kratochvílová), která si stěžuje, že kvůli několika okamžikům slávy přišla o možnost mít děti. Zůstal jí velký dům, ve kterém se ale cítí osaměle a nešťastně. Drábek nešetří odkazy na slavné osobnosti let minulých (Karel Hála, Gustáv Husák či Lubomír Štrougal), současných (již zmiňovaná Bára Tachecí nebo Václav Klaus), ale i fiktivních (doktor Cvach).

Z toho všeho opět vytváří bláznivý koktejl, který tentokrát působí kompaktnějším dojmem než podobně vystavěná Noc oživlých mrtvol. Tradiční slabinou Drábkových režií je přemíra nápadů, které se režisér snaží dostat do jednoho večera. A tak, ačkoliv v programové brožuře festivalu Divadlo evropských regionů stojí, že inscenace trvá i s přestávkou dvě hodiny, bobtná Koule až na dvě hodiny a 45 minut. Diváci se ale dobře baví, takže lze určitou naddimenzovanost pochopit a omluvit.

Ono totiž sledování Pavly Tomicové jen tak neomrzí. Do role Mileny se hodí nejen svou fyziognomií, se kterou během celého večera promyšleně pracuje. Svou postavu ale nekarikuje, našla si k ní cestu a podává ji divákům tak, že za vší tou nabubřelostí a urážlivostí cítí zranitelnou duši osamělé stárnoucí ženy. Výkon je to rozhodně zapamatováníhodný a nedivil bych se, kdyby si za něj Tomicová ještě odnesla nějakou cenu.

(psáno z představení v rámci festivalu Divadlo evropských regionů)