Recenze

Hudba válcuje činoherní složku inscenace
vydáno: 16.3.2013, psáno z představení: 16.3.2013, Lukáš Dubský
foto: archiv Divadla pod Palmovkou
foto: foto: foto:
Když se v roce 1958 objevila hudební revue Kdyby tisíc klarinetů na scéně nově vznikajícího Divadla Na zábradlí, asi málokdo tušil, že tím byly položeny základy divadlům malých forem. Ty pak v 60. letech rostly jako houby po dešti a Klarinety se pak dočkaly i značně obměněného filmového zpracování, ve kterém je obrovská koncentrace písňových hitů dvojice Suchý – Šlitr.

Hra Kdyby tisíc klarinetů ovšem nezapadla a na českých jevištích se v různých variacích objevuje stále. Nejnovější nastudování v Divadle pod Palmovkou vychází především z filmového scénáře, zapojuje ale i motivy z původní verze z konce padesátých let a inspiruje se i novější verzí Klarinetů, která se v Semaforu hrála v osmdesátých letech minulého století.

Příběh zůstává prostinký a založený na jednom originálním nápadu – v kasárnách Alkalis se všechny zbraně promění v hudební nástroje. Proměna zaujme televizní diváky, a tak se soukromá televize Telvis rozhodne přichystat improvizovanou revue přímo z kasáren. Právě nácvik revuálního programu je středobodem jevištního dění, z velké části je inscenace postavena na dnes už takřka zlidovělých písních, jako jsou třeba Babeta, Tak abyste to věděla či Motýl.

Libeňská inscenace akcentuje rovněž zřetelný protiválečný prvek a pacifistické vyznění ještě podtrhuje závěr, který se oproti ostatním inscenacím Klarinetů liší a výrazně mění optiku celého předchozího děje, který je vlastně jakýmsi snem umírajícího vojína Schulzeho. Možná škoda, že se s tímto motivem nepracuje trochu víc, protože se jedná o zajímavý inscenační posun.

Režijně debutující Jan Vondráček je zároveň autorem nového hudebního aranžmá. Nutno podotknout, že hudební výstupy tentokrát výrazně ční nad činoherními scénami, které jsou spíše těžkopádné. Hudební nastudování je nové, ale zachovává poetiku písňových originálů, přičemž došlo k úpravě, aby se s hudebními čísly mohl bez problémů vypořádat i činoherní soubor.

Bez slavných písní by libeňská inscenace byla poloviční, myšleno tím ovšem kvalitativně, redukce tříhodinové stopáže by naopak nebyla vůbec od věci. Herecké výkony nejsou špatné, ale zároveň není téměř nikdo, kdo by svým zpracováním postavy vyloženě zaujal. Výjimku tvoří snad jen Radek Zima, který v úloze namachrované hvězdy Benjamina Nováka hravě zvládá zpěv i komunikaci s diváky.

Hra Kdyby tisíc klarinetů může i po více než 50 letech od svého vzniku být diváckým tahákem. V Divadle pod Palmovkou má smysl na novou verzi zajít hlavně kvůli písňovým číslům, které výrazně válcují činoherní složku. Příjemně nostalgickou atmosféru ovšem Jan Vondráček navodit umí.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.