Recenze

Ibsen v hororovém hávu
psáno z představení: 26.5.2014, Lukáš Dubský
foto: archiv Městského divadla Kladno
foto: foto: foto: foto:
nullIbsenova hra Přízraky v poslední době české režiséry příliš nelákala, naposledy ji na jeviště přivedl Jan Nebeský v roce 1988. Proto je trochu paradoxní, že letos v březnu měly ve stejný den premiéry hned dvě inscenace tohoto dramatu. Jedna z nich se uskutečnila v kladenském Divadle Lampion, kde se s psychologickou hrou slavného norského dramatika utkal režisér Jan Frič.

Přízraky v jistém ohledu představují syntézu Ibsenova díla. Objevují se zde totiž motivy, které byly důkladně rozvedeny v jiných dramatikových dílech, vyskytuje se tu navíc i hodně autobiografických prvků. Téma viny a rodového zatížení se tu střetává s úpadkem víry a s tím spojeným prospěchářstvím a ztrátou hodnot.

Velmi ponurou atmosféru předlohy režisér Frič místy ještě prohloubil, jinde naopak odlehčil. Na Kladně se tak podařilo stvořit jakýsi surreálný svět plný krutosti s výraznými hororovými prvky. Někteří recenzenti přirovnávají atmosféru Fričovy inscenace k filmům Davida Lynche. nullJenže kladenské Přízraky jsou přímočařejší, symboly nejsou tak obtížne dekódovatelné. Temně depresivní atmosféru podporuje zvuková stopa, kterou často tvoří neustávající déšť a bouřka, scéna tvořená krvácejícími zdmi i vzezření jednotlivých postav.

Hlavně díky svébytnému výkladu postav se daří z Ibsena udělat současné drama, ve kterém „přízraky“ minulosti výrazně ovlivňují současnost. Pod povrchem bublá celá řada tabuizovaných témat, jako je vlažná náboženská víra, alkoholismus či incest. To vše je umně spojeno do působivého koktejlu. Jen škoda, že se v závěrečné fázi nepodařilo zkrotit upovídanost předlohy. Některé vysvětlující pasáže šlo vynechat, postavy by si aspoň zachovaly jisté tajemství a divák by si spoustu věcí dokázal domyslet.

Janu Fričovi se podařilo vést herce ke stylizovanému, avšak pravdivému zachycení figur. Alena Štréblová je jako paní Alvingová milující matkou, která si odmítá připustit, že by její syn zdědil vlastnosti svého otce. Dlouhou dobu si musela nasazovat masku, aby zachovala čest rodiny. Postupně je ale okolnostmi donucena přiznat pravý stav věcí, v čemž kromě jisté míry utrpení nachází také i vnitřní sebeočištění.

Osvalda hraje Miloslav König jako spratka, což je ještě zdůrazněno tím, že po jevišti neustále chodí v pyžamu, s doutníkem a sklenkou alkoholu. nullOsvaldův zahálčivý život a prchlivá povaha jsou kombinací vážné dědičné choroby a nespokojenosti s vlastním životem. Impozantním zjevem je pastor Manders v podání Tomáše Petříka. Duchovní s hřívou plavých vlasů a nebesky modrýma očima působí paradoxně až démonickým dojmem. Je to člověk, který velmi dbá na to, co si o něm myslí okolí. Působí jako pedant, při soudech ostatních lidí mu občas chybí obyčejný lidský cit a shovívavost. Sám ovšem není tak zásadový, jak si přeje před ostatními vypadat. To se jasně ukazuje v okamžiku, kdy je Engstrandem zahnán do kouta.

O tom, co je Engstrand (Hynek Chmelař) zač, nenechá režisér nikoho na pochybách hned od začátku. Místo zraněné nohy má kopyto a v závěru po podpálení domova pro sirotky se na jeho hlavě objevuje přilbice s rohy. Jeho chování plné sarkasmu a povýšenosti z něj dělá nebezpečného soupeře, především proto, že je všemi ostatními kvůli svému vzhledu a neustálé opilosti podceňován. Jeho dcera Regina je v podání Evy Josefíkové zatraceně sexy, Reginina vyzývavost je přitom ještě okázale zdůrazněna kostýmem. nullPřes proklamovanou křehkost je Regina velmi cílevědomá žena, jejíž jedinou snahou je pomoci si k lepšímu životu. Když v závěru zjistí, že s Osvaldem ji žádná budoucnost nečeká, bez výčitek svědomí opouští jeho i celou rodinu Alvingových, která jí byla náhradním domovem.

Kladenské Přízraky patří k těm nejpovedenějším ibsenovským inscenacím poslední doby, zařadil bych je do společnosti Špinarovy Hedy Gablerové ve Švandově divadle či Františákovy Nory v Uherském Hradišti. Když dostane hru norského dramatika do ruky kreativní režisér, který má jasnou představu o tom, co chce, bývá z toho často výjimečně kvalitní podívaná.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.