Recenze

Divadlo v Dlouhé se závěrem sezóny uvedlo inscenaci Tři mušketýři v režii Hany Burešové. Režisérka už hru inscenovala v Městském divadle Brno, ale jejím tajným snem bylo přivést ji i na prkna svého domovského divadla. Jak se to povedlo?

Inscenace v sobě zahrnuje tři hlavní motivy. Prvním je samozřejmě příběh sepsaný Alexandrem Dumasem, druhým je netradiční orámování romantického vyprávění prostředím ušmudlaného pavlačového domu z počátku sedmdesátých let. K této době neodmyslitelně patří i The Beatles, jejichž hudba hraje prakticky po celou dobu, co jsou herci na jevišti. Tvoří tak třetí nepřehlédnutelnou složku inscenace.

Člověk by řekl, že tak nesourodá témata si na scéně musí jít po krku. Překvapivě, všechny hlavičky zůstanou na svých místech a místo krácení jsou rozšířeny o zlatou korunu divadelního umění. Přechody mezi dvěma dějovými linkami se přirozeně prolínají a mezi jednotlivými obrazy ani není potřeba zhasínat. Navíc k setkání současníků a romantiků ze sedmnáctého století dochází často za docela komických situací. Příkladem může být, když jeden z Mušketýrů spěchá předat důležitou zprávu a chce si zkrátit cestu přes pavlač. Po ní ale zrovna cupitá stará babička, okolo které nezbývá ani milimetr, kterým by se dalo nepozorovaně proklouznout.

Když se vrátím k třetímu motivu, tedy hudbě skupiny The Beatles, tak ani zde nenajdu jediný okamžik, kdy by se k dění na jevišti nehodila. Naopak, například když poprvé vstupuje před diváky Bonacieux, z reproduktorů se line melodie písničky Nowhere Man, která dokonale vystihuje jeho zatím skrytou povahu. Více diskotékové melodie zase doplňují šermířské souboje, které se tak stávají i trochu tanečními vystoupeními. Sice tím přichází o napětí, ale o to víc z nich srší odvaha a energie.

Tři mušketýři se hemží spoustou postav, že by na ně nestačil stručný telefonní seznam. Proto není divu, že Hana Burešová musela obsadit celý soubor Divadla v Dlouhé a k tomu pozvat několik hostů. Kromě šesti hlavních postav každý vystřídá hned několik kostýmů.

V hlavní roli D’Artagnana exceluje Marek Němec, který se v Divadle v Dlouhé skvěle uvedl již rolí Mesy v Poledním údělu. Zatímco tam hraje zasmušilého mladíka, tady vynikne jeho mládí a elán do všemožných až akrobatických kousků. Přesvědčivě hraje D’Artagnanovu naivitu a nekonečnou oddanost francouzské koruně. Dobře vychází i scény, kde se setkává se svým dětským protějškem, vlastně malou Hanou Burešovou. Společně si dodávají sílu v boji s Mylady i kardinálem.

Ze souboru není koho vyzdvihnout, protože jako obvykle všichni společně tvoří nedělitelný celek, který by bez jednoho článku nemohl fungovat. Přesto nemohu nezmínit Pavla Tesaře jako Aramise, který po celou dobu vyvolává v hledišti jednu salvu smíchu za druhou.

Jediné, co inscenaci chybí, je nějaký hlubší smysl, který by člověku zůstal v hlavě ještě několik dní. Nepřichází žádný nový pohled na známý příběh, vzrušující odhalení nebo vyzdvižení jindy opomíjené linky. Hana Burešová se držela originálu a spolu s lehkým návratem do minulosti dostává celá inscenace nostalgickou atmosféru.

Další věc, která by se dala vytknout, když už se kritik rozhodne chyby hledat, je příliš malá scéna na tak velkou inscenaci. Hlavní objekt, tedy jednopatrový pavlačový dům, sahá do takové výšky, že kvůli ní diváci v zadních řadách na balkoně vidí herce procházející se po horním patře jen od pasu dolů. Také některé souboje, při kterých se na scéně proplétá až desítka účinkujících, působí spíš jako tanec mezi spoluhráči se snahou do žádného nevrazit. Jindy se zase zalidní pavlač tolika obyvateli, že když mají najednou zmizet, překotně hledají, kde nechal tesař díru. Režisérce nelze upřít, že naaranžovala pohyb po jevišti do nejmenších detailů, že se nakonec obejde bez srážek a působí jakž takž přirozeně. Nicméně nacpat tolik lidí na jedno středně velké jeviště mi stále nepřijde jako dobrý nápad.

Tři mušketýři se znovu začnou hrát až na podzim po rekonstrukci budovy, kde divadlo sídlí. Rozhodně si pohlídejte příští předprodeje, protože se dá očekávat, že o představení bude zájem. Jedním z důvodů může být i to, že ho můžeme zařadit do kategorie pro celou rodinu, takže se určitě stane i častým dárkem pro divadelně nenasytné příbuzenstvo. Po dlouhé době konečně představení, které se dá doporučit snad každému. Nikoho neurazí, leckoho nadchne a do dějin se pravděpodobně zapíše jako jedna z nejúspěšnějších inscenací Divadla v Dlouhé.