Recenze

Psal se rok 1984. V jedné zemi, jmenovala se Oceánie, panovala totalitní Strana se svým (s největší pravděpodobností neexistujícím, či už dávno mrtvým?) vůdcem Velkým bratrem, který své děti vždy a všude sledoval, aby moc nezlobily a nepřestaly ho mít rády. Občas však někoho neuhlídal – v tomto případě Winstona, a ten se zamiloval, začal o pravdivosti nařízeného učení pochybovat a dokonce chtěl i proti stávajícím poměrům bojovat. Pak tedy musely přijít represe, aby se vše dostalo zpět do šedé každodennosti. Takto se dá velmi zhruba převyprávět Orwellův román 1984 (z roku 1949) a zhruba takto se také dá popsat dějová kostra Mikuláškovy inscenace 1984 (z roku 2009).

Dramatizátor (Jan Mikulášek) se románové předlohy držel poměrně věrně, aspoň co se týče znění promluv. Měla jsem však problém s postavou Julie (Sylvie Krupanská). V této inscenaci byla Winstonovi (Jan Vlas) v boji za svobodu rovnocennou partnerkou. To, že oba herci byli výteční, tím však nemyslím. Jednoduše mi zde chyběl jeden jejich důležitý dialog – Julie: „Mě příští generace nezajímají, miláčku. Já se zajímám jen o nás.“ A Winstonova odpověď: „Jsi rebel jen od pasu dolů.“ V inscenaci není zřejmé, že Julie chtěla proti straně bojovat jen z nějakého druhu lásky k Winstonovi. Na tuto změnu – řekněme posílení souznění – má samozřejmě režisér (a dramatizátor) právo, navíc se jedná o inscenaci kolážovitou, ve které je tento příběh jen jednou její stránkou. Problém to je asi jen tehdy, když čtete román těsně před zhlédnutím inscenace a uvědomujete si, že to takhle Orwell napsal záměrně – paměť tady má a chce ji použít opravdu už jen Winston...

Zpočátku spojenec rebelů, později nejvyšší vykonavatel zlovůle O´Brien byl ztvárněn ženou (Kateřina Krejčí), což byl zajímavý režijní záměr – ukázat ho jako bezpohlavní monstrum. Problém jsem však spatřovala v hereckém podání – na více místech působily záchvěvy hereččina hlasu až moc žensky. Nebo hystericky? Samozřejmě se jedná o velice obtížnou úlohu a byla pořád předvedená nadprůměrně, ale to jako by u Bezručů nestačilo. Tak nevím – je divadlo tak silné, jako jeho nejslabší článek?

Vedle Orwellova příběhu však Bezruči berou do hry další možnosti inscenace o totalitě – filmové dotáčky s anketními otázkami, zda se žilo Čechům lépe před, či po revoluci, co je to vlastně ten Velký bratr, promítání portrétů diktátorů, pak také vložené čtení záznamů o nedodržování základních lidských práv. Těžkou látku se snažili odlehčit různými antiiluzivními výstupy. Oslizlý konferenciér (Tomáš Dastlík), nám všem známý (nejen) z dob socrealistických estrád, záměrně nepříjemnou mluvou divákům prozrazuje, že Mikulášek umí vysoce stylizované obrazy. Ano, ty on opravdu umí a jsou působivé – ať už se jedná o přeskupující se hromadu zmrzačených těl vězňů či oběd v „závodní“ jídelně. Od konferenciéra se také dozvíme, proč hercům scénograf (Marek Cpin) nalíčil obličeje na bílo, sám to prý neví. Zkusím tedy poradit. Na začátku jsou všichni šedá (v tomto případě tedy spíš bílá) masa – v podobném oblečení a s nabíleným obličejem. Později se Julie s Winstonem do sebe zamilují a obličeje si navzájem omyjí a stanou se tak jedinečnými bytostmi. Po mučení se však své lásky vzdávají a pociťují už jen jedinou, a to k Velkému bratrovi, tváře si proto opět pokryjí světlým líčidlem. Tak nějak jsem to pochopila...

První část představení se odehrává ve školní socrealistické tělocvičně – nechybí tedy kůň, koza, žebřiny ba ani švédská bedna. Tím je akcentován diktát povinného tělesného cvičení, nebo-li nařízené rozcvičky jako vymývání mozků. V druhé části (té o mučení) je scéna téměř vyprázdněná, na vše stačí pár židlí, stěny jsou pokryty slovy – pravděpodobně pro newspeak zbytečnými – na co taky mít slova jako je romantický, empirický, slastný, bezbřehý, ale i neuchopitelný a odpudivý. Vždyť se jedná o jazyk, který slovní zásobu snižuje, a tak tím omezuje myšlení lidí.

Velmi důležitou součástí inscenace je hudba, ať už ta oddělující jednotlivé obrazy a podkreslující atmosféru (opět a naposledy Jan Mikulášek), nebo nějaký ten dovozový song (Presley – Can´t help falling in love with you, The Beatles – All you need is love). Ovšem dočkali jsme se také živé hudby. Soubor zapěl Poupata Michala Davida, ovšem zvolení této spartakiádní písně pokládám za přespříliš snadno se nabízející možnost (na Mikuláška). Na husí kůži to ale pořád nebylo... Naopak s povděkem jsem přijala další šlágr – Hospůdko, hospůdko má. Ten dokonale zapadal a ilustroval (samozřejmě i svým opakováním) totální absenci jakékoliv snahy neúnosnou situaci změnit – a to dokonce u prolétů.

Tak nevím, ale asi by to i dnes chtělo nějaké stručné hodnocení – výše jsem zmínila všechny pro mě viditelné nedostatky, klady jsem všechny nepopsala, bylo by to na dlouho. Domnívám se však, že nejobdivuhodnější je odvaha takto zaktualizovanou a odkazující inscenaci uvést. Víte vůbec, která strana v poslední době vyhrála volby na Ostravsku?