Recenze

Když Shakespeare potká Avatara
psáno z představení: 18.12.2017, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Patrik Borecký
foto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Boreckýfoto: Patrik Borecký
Co mají společného Shakespearova komedie Sen noci svatojánské, filmové drama Čas probuzení režisérky Penny Marshallové a hollywoodský blockbuster Avatar? Všechna tři díla se spojila v mysli režiséra Davida Drábka v jeden celek, který nyní v Klicperově divadle Hradec Králové uvádí pod hlavičkou Shakespearovy hry.

Pro Drábka to není první setkání s alžbětinským dramatikem, pro své osobité úpravy si už vybral Macbetha, Richarda III. a Romea a Julii. Poslední dvě jmenované inscenace jsou přitom stále na repertoáru hradeckého divadla. Zatímco do zmíněných Shakespearových tragédií dodával Drábek komično, ve Snu noci svatojánské jde opačnou cestou, když rozvernou letní komedii kombinuje s neveselou situací v nemocnici, kde leží těžce nemocní pacienti v katatonickém stavu.

Doktor Puckmann chce právě na těchto pacientech testovat svůj nový lék, který by je mohl probrat. Aby mohl přikročit ke svému experimentu, musí přesvědčit ředitele nemocnice i primářku oddělení. Mezitím si nesmělý doktor potřebuje také uspořádat svůj osobní život. V první polovině představení by divák Shakespeara hledal marně, ale po přestávce se ho skutečně dočká. Zmiňovaný lék je totiž podán čtyřem pacientům, u kterých s tím příbuzní souhlasí (resp. spíš o které příbuzní nejeví žádný zájem). Vybraná čtveřice pak pod vlivem halucinogenních léků procitne a prožije svůj „svatojánský sen“, než zase upadne do netečnosti.

Z Shakespearovy hry dostala v Drábkově redukované verzi největší prostor linie čtyř milenců Hermie, Lysandra, Heleny a Demetria, letmo je naznačen manželský rozpor Titanie a Oberona (představují je stejní herci jako primářku a ředitele). Za všemi zmatky lze pochopitelně hledat zlovolného skřítka Puka. V hradecké inscenaci lze nalézt i dějovou linii řemeslníků. V reálné první půlce je to zvláštní partička plná cizinců, která se značnými neúspěchy opravuje nemocnici. Drábek si tady občas rýpne do současného vzedmutí xenofobie v české společnosti, jinak jsou řemeslnické scény podobně jako u Shakespeara spíše jen komickým doplňkem. Ve snové části řemeslníci také nacvičují divadelní představení, ovšem místo obvyklého příběhu o Pyramovi a Thisbě předvedou populární filmový megahit Avatar. Posun je to vlastně docela logický – publikum si žádá nějaký „doják“ o velké lásce překonávající obtíže a proč nevyužít popkulturní odkaz, kteří diváci dobře znají.

Drábkova inscenace sice diváka nedonutí žasnout nad tím, jak do sebe zdánlivě nespojité příběhy v detailech zapadají, ale na nějaké základní úrovni propojení Shakespeara s americkým melodramatem funguje překvapivě dobře. Je nutno podotknout, že bývalý umělecký šéf Klicperova divadla už dokáže ukrotit svou bujnou fantazii, takže Sen noci svatojánské trvá jen lehce přes dvě hodiny a divák nemá pocit, že je každou minutu atakován novými bláznivými (myšleno v dobrém) nápady.

Jak je dobrým zvykem, na Drábkovy inscenace se moc hezky kouká. Ve druhé půli se mohl dosyta vyřádit především kostýmní výtvarník Tomáš Kypta, jehož barevné kostýmy nepostrádají hravost a vtip. Jistotou je také zapamatovatelný hudební motiv Darka Krále.

Z herců se nejvíce pozornosti soustředí na Jiřího Panznera, který musí od introvertního a nesmělého doktora v první půlce přejít k poťouchlému a nadrženému Pukovi v druhé části. Ostatní využívají lehkou nadsázku, nejvíce asi pobaví Natálie Holíková, Filip Richtermoc či Miroslav Zavičár.

I když je závěr inscenace trochu sentimentální, Drábek se většímu patosu naštěstí vyhýbá. Kolísavá úroveň gagů a hlášek se sice najde i v tomto díle, ale není to nic hrozného. Sen noci svatojánské tak nabízí příjemnou zábavu, i když údernosti Richarda III. a Romea a Julie nedosáhl.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.