Recenze

Komedie jedné soukromé banky
psáno z představení: 10.9.2016, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: jef Kratochvil
foto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvil
První premiérou Městského divadla Brno v této sezoně byla hra známého švýcarského dramatika Dürrenmatta. Moc se u nás nehraje, spíše se o něm dost píše (Suchopár, Hořínek, Dvořák, Stromšík). V období budovaní „krásných zítřků“ se nehrál skoro vůbec. Soudruzi tomu, co tento král temného humoru říká, nerozuměli. Nějak ale cítili, že se ten dramatikův pohled může týkat také komunistické ideologie a to je přece nejjednodušší zakázat. V roce 1964 uvádělo Slovenské národní divadlo Fyziky, a jaká kolem toho byla téměř ideologická bouře! Ale ti odvážnější dramaturgové, kteří měli štěstí na méně vzdělané strážce ideologie, přece jenom v šedesátých letech, třeba v pražském Divadle ABC švýcarského dramatika hráli. Play Strindberg nebo Romula Velikeho. Jako první uvedli hru Fyzikové v roce 1963 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Recenze byly kladné, až na to, že hru pochopily jako boj s imperialistickou hrozbou pro světový mír. Nádherná byla v roce 1966 Návštěva staré dámy v brněnském Mahenově divadle v režii Aloise Hajdy s Vlastou Fialovou v hlavní roli. Ale po roce 1968, kdy se slavný autor otevřeně postavil proti naší okupaci vojsky Varšavské smlouvy, se už u nás nesměl hrát vůbec. Po roce 1989 se sice autor tu a tam v repertoáru objevuje, ale určitě ne tak často, jak by si zasloužil. Je zajímavé, že jeho inscenace jsou většinou divadelní událostí a vždy s výraznou hereckou příležitostí.

Pakliže sáhla dramaturgie Městského divadla Brno po hře Frank Pátý, byl to tak trochu splacený dluh autorovi. Lze se divit, že se hra aktuálně neobjevila na některém z českých jevišť dříve, po americké aféře offshorových bankovních účtů a nekrytých komodit, které potom měly negativní dopad na celosvětovou ekonomiku. On totiž příběh bankovního domu Frank V. by se do této doby docela hodil. Na druhé straně, Dürrenmattovo dílo je aktuální vždy. Černá komedie o bance, která žije vlastně jenom ze zločinných podvodů a neváhá klidně vraždit ty, kteří by mohli banku ohrozit, je vtipnou hyperbolou všeho nízkého, co v lidech může být.

V původní inscenaci (premiéru měla hra v roce 1959) byla nedílnou součástí hudba Paula Burkharda. Ovšem hru hned po premiéře srovnávali s Třígrošovou operou od B. Brechta. Dürrenmatt se tomu bránil, ale ke srovnání sváděl už původní podtitul dramatu „Oper einer Privatbank“, který Dürrenmatt později raději změnil na „Komödie einer Privatbank“. Je fakt, že jsou si stavebně Frank V. a některé Brechtovy hry hodně podobné. Zcizovací efekt, tak oblíbený u Brechta, najdeme ve Frankovi také, komentování toho, co se děje na scéně zpěvem, je také velmi podobné. Nejde o muzikálovou stavbu, kde píseň posouvá děj kupředu. Opravdu tu jde „jenom“ o umnou ilustraci a zdůraznění toho, co se na jevišti děje.

Režisérka Hana Burešová, která má s Městským divadlem v Brně hodně zkušeností, zvolila se scénografem Tomášem Rusínem stupňovitou scénu se schody, kterou ohraničují dva obrovití Atlanti (jako v nějaké honosné bance), což jsou ovšem kopie dvou ze čtyř mamlasů, kteří zdobí dům č. 10 na náměstí Svobody v Brně. Kdoví, kdo nazval ty Atlanty Mamlasy. Ale v Brně se jim jinak neříká. No, vypadá to na scéně velkolepě. A v kostýmech Zuzany Štefunkové–Rusínové se jistě hercům dobře hraje to nabubřelé prostředí zločinného bankovního domu. V koutě jeviště potom živě na nástroje výborně hraje trojice hudebníků: klávesy, klarinet + saxofon a violoncello.

Podívejme se stručně na herecké obsazení: Franka Pátého hraje s chutí a energií Jan Mazák. Jednou na smrt nemocný, jindy překypující energií, je to prostě svině z podvodného bankovního prostředí, jak má být. Věříme mu na slovo. Jeho manželkou Ottilií je Alena Antalová. Od mladinké květinářky (My Fair Lady ze Zelňáku) se propracovala až ke starší dámě, která tvrdou rukou vede krachující podnik zločinné banky. Lze mít jedinou výhradu k jejímu výbornému herectví: stále vypadá příliš mladě. V inscenaci vyniká – a je to zřejmě také zdařilý režijní záměr – personální šéf, hraný Igorem Ondříčkem. Jeho patos je groteskní, až mrazí. Ostatní herci hrají své figury, jak je pan autor napsal a jak je režie pestře vyjádřila. Pokladní Zdeňka Bureše, Alana Novotného, Jiřího Resslera, mladšího zločince, který se jenom učí, hraje zvesela i jako strašpytel Michal Isteník, no a potom okradení boháči, každý jako samorostlý typ. Továrník na hodinky Viktora Skály, rozšafný továrník Zdeňka Junáka, exaltovaná hoteliérka Lucie Zedníčková nebo lehká děva Frída, hraná Radkou Coufalovou v alternaci s Markétou Sedláčkovou. Syna a dceru bankéřů hrají Vojtěch Blahuta a Eliška Skálová. Moc prostoru jim ve hře Dürrenmatt nedal, ale jsou to nakonec klíčové postavy. Nápad, že budou kostýmovaní do bílé nevinné barvy, patří jistě mezi ty zdařilé. Nevinnost vpřed! Za novou budoucnost zločinné banky! Herci a jejich výkony byly přesné, s lehkostí i groteskností vypovídaly o pokřiveném světě svých postav.

Inscenace Frank V. je po všech stránkách zdařilé dílo. Diváci se často smějí, aby náhle hlediště ztichlo v mrazivém očekávání. Občas se z jeviště ozve deklamace, jako by promluvil sám Shakespeare. Ovšem není to blankvers, ale přesný a vtipný verš komentující groteskní děj. Nemůžeme si pomoci, i když autor tam nahoře protestuje, zase je tady podobenství s Brechtem. Je a není to epické divadlo. Pobaví nás, až naskakuje husí kůže.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.