Recenze

Kufry jsou sbaleny
psáno z představení: 29.9.2006, autor recenze: Hana Martincová, foto z inscenace: archiv Švandova divadla
foto: archiv Švandova divadla
V předsíni před zavřenými vstupními dveřmi se odehrává rozhovor. Dialog otázek; bez odezvy.
„S kým to mluvíš?“/ „Já?“/ „Ty – s kým mluvíš?“/ „Já – s nikým. S kým bych měl mluvit?“
Odpověď, dá-li se to tak říci, stojí za dveřmi. Nenadálým hostem, který zatím setrvává před prahem, je Romy Vogtländerová; žena přicházející z anonymní minulosti, aby pod záštitou tzv. osudové spravedlnosti změnila budoucnost muže, kterého kdysi znala.

Žena z dřívějška prezentuje subtilní příběh, který operuje s tématy, jako je odpovědnost, láska, respekt k druhému... Je v podstatě bezcitnou satirou obsahující určitou parodii na bezvýznamný život člověka, který přežívá bez cíle, který nevěří ani svým vlastním slovům, nepřikládá jim často žádný význam a plýtvá jimi. Člověka, který myslí pouze na sebe - na uspokojení svých potřeb, přitom však sám trpí nedostatkem sebeúcty a jistou kompenzaci nachází v „používání“, resp. v citovém vykořisťování druhých.

Roland Schimmelpfennig vystavěl děj na základě jednoduché situace, kdy tříčlennou rodinu nečekaně navštíví osoba přicházející tzv. odjinud. Vcelku konvenční model současné rodiny sestávající z manželů mladšího středního věku a téměř dospělého syna autor postavil do opozice s postavou nově příchozí, jejíž přítomnost je zde při nejlepší vůli nevhodná, či dokonce absurdní.
Romy Vogtländerová přichází nečekaně, bez varování. Vypadá odhodlaně, poněkud šíleně a co je nejhorší, zřejmě něco chce. Přišla si pro spravedlnost. Pro naplnění slibu starého čtyřiadvacet let, který tehdy dala svému milenci Frankovi a on jej na oplátku dal jí. Slíbili si věčnou lásku, svému slibu však zatím nedostáli. Romy se rozhodla to změnit. Vrátit všechny roky zpět a získat to, co jí právem náleží. Problém je v tom, že Frank je již devatenáct let ženatý s Klaudií a má s ní syna Andiho. Právě se stěhují a nadcházející noc má být poslední, kterou stráví ve starém domě.

Hra je velice přímočará a stejně taková je i inscenace. Děj se zaměřuje na samé „jádro věci“; je oklestěn o ilustraci souvislostí, které by v širším měřítku odkazovaly k minulosti a které protínají přítomnost. Zůstává základní linie sporu; žena vpadla do života muže, který byl před čtyřiadvaceti lety jejím milencem, aby si vymohla někdejší víceméně ledabyle pronesený příslib věčné lásky. Vše ostatní je pouze naznačeno, nebo v rámci hry prostě neexistuje. Nedozvíme se téměř žádnou bližší charakteristiku postav - jejich zkušenosti, jejich zaměstnání, v jaké společnosti se pohybují, kým vlastně jsou a kým byly, zůstane neodkryto. Děj se soustředí na konfrontaci obyvatelů domu, resp. předsíně, neboť vše viditelné se odehrává právě v této jediné místnosti, a nečekaného hosta.

Schimmelpfennig hledá logiku v absurditě. Načrtl jednoduchý příběh, v němž hlavní roli svěřil „šílenci“ (Romy), který má při troše nadsázky vlastně ve všech ohledech pravdu a stává se tak jeho nejoduševnělejším článkem.

Od té chvíle, kdy Romy vstoupí, se všechen následující děj odehrává v její režii. Zpočátku jsou její tvrzení zpochybňována na všech frontách. Její návrhy a požadavky nejsou nikým z přítomných brány vážně. Jsou nelogické: proč by měl svobodný člověk jednat jinak, než jak on sám chce a jak uzná za vhodné? (Ačkoli – co když není tak svobodný, jak se dosud domníval?) V jejích replikách je zaznamenáno fatální odhodlání; kdy v podstatě jedinou motivaci představuje bezbřehá víra v osud, který jí bylo, jak sama tvrdí, umožněno poznat (nahlédnout do budoucnosti). Ovšem jedinou možnost vést šťastný, resp. správný život, vidí v návratu do minulosti. Toto štěstí jí má zprostředkovat někdejší milenec z dob jejího mládí. Fakt, že Frank již žije zcela jiným životem, má svou rodinu a na čtyřiadvacet let staré záležitosti již zcela zapomněl, je pro ni vedlejší.

Romy (Klára Cibulková) chce být milována. Teď a tady. Její repliky v podstatě sestávají z rozkazů a žádostí. Její přítomnost se zpočátku jeví jako groteskní exhibice duševně chorého člověka, po čase se však stává nepříjemnou předzvěstí událostí, které mají nastat a které budou – stručně řečeno – radikální. Postupně vystupuje na povrch fakt, že nově příchozí není jen otravným (neškodným) hostem, ale že může být i nebezpečný. Romy chce být někým, komu se dostane majoritní pozornost. Chce dosáhnout svého cíle za každou cenu, ač přitom vypadá hystericky, směšně. Ve finále však jde legrace stranou a Romy odhaluje svou pravou, nelítostnou tvář.

Role Tiny (Jana Stryková), Andiho přítelkyně spočívá takříkajíc v udílení komentářů k událostem právě probíhajícím či nedávno minulým. Je odtržena od dění uvnitř domu a stává se jeho důkladným pozorovatelem. V monolozích se prostřednictvím svých niterných pocitů a zážitků snaží popsat především situaci kolem ní a Andiho. Vztah Andiho a Tiny představuje s ohledem na jistý časový posun určitou paralelu poměru Franka a Romy (s tím rozdílem, že v prvním případě se jedná o bezprostřední přítomnost, kdežto poměr Romy a Franka byl aktuální před čtyřiadvaceti lety.) Tina v podání Jany Strykové je kompilací naivity a odhodlanosti a její „hovory pro sebe“ jsou osobité a podmanivé. Místy dokonce výborná stylizace jejích replik povyšuje monolog do dialogických rozměrů.

V postavách Franka (Luboš P. Veselý), Klaudie (Apolena Veldová) a Andiho (Jan Janovský) je zosobněn vzor tzv. obyčejného člověka, který nemá velké cíle a nijak se tím netrápí. Frank – „hlava rodiny“ se projevuje na první pohled jako člověk racionální a sebejistý. Až postupem času zjišťujeme, jak povrchní a jak snadno ovlivnitelný může být. Jak je mu to všechno vlastně jedno; nevadí mu zůstat s Klaudií, která setrvává se svým mužem pravděpodobně jen proto, že se jí žádná lepší možnost existence nenabízí. Stejně dobře by však bez větších okolků mohl následovat Romy. A když ho Romy nakonec odmítá, nijak významně tím netrpí (jde se sprchovat). Podobným způsobem jedná Andi, když se naposled rozloučí s Tinou. Skutečnost, že svou milenku již zřejmě nikdy neuvidí, přijímá s naprostým klidem. Jejich vztah akceptuje jako uzavřenou kapitolu a za okamžik nachází zalíbení v Romy (což se mu stane osudným). Herci hrají tyto role rodinných příslušníků civilně, bez zbytečných expresívních gest a s minimální mírou stylizace. A nutno dodat – tak fádně, jak je to jen možné.

Prostá zápletka hry se stává životaschopnou především díky způsobu, jakým je fabulována. Téma je téměř klasické, ale je rozvinuto novým způsobem a s novým zaměřením. Jedná se o vrstvení krátkodobé retrospektivy, děj se odehrává ve znamení „časových skoků“, které jej posouvají dopředu či naopak nazpět. Časové posuny jsou v inscenaci oznamovány snad až zbytečně triviálně. Hlas Věry Kubánkové z reproduktoru mechanicky ohlašuje, kde se právě nacházíme. Ale dejme tomu – alespoň se inscenace stává po této stránce srozumitelnou a přehlednou (i pro blbce).

Závěrečná scéna je v tomto ohledu oddalována až nesnesitelně dlouho... Kufry jsou pryč. S nimi téměř všechny věci – majetek nabytý během let, kdy byla Romy pouze dávno potlačenou vzpomínkou. Předměty, které Frank sdílel s cizí ženou – nejsou. Není už ani žena, ani syn. Přesto to nejde. Není možné vrátit zpět dvacet čtyři let. Frank není schopen tuto bariéru překlenout; ačkoli je v jednu chvíli zmaten přítomností Romy natolik, že je ochoten s ní odejít, nemůže. Už není tím, kým býval, když mu bylo dvacet. Není „ideálním mužem“. Někdejší sny a plány jsou mu tak cizí, jako je mu cizí sama Romy.

Frank se ve finále ocitá v pasti. Je uvězněn v domě se svou mrtvou ženou, mrtvým synem, sám paralyzován do té míry, že je schopen jen s vypětím všech sil doplazit se ke dveřím. Dveře nejdou otevřít. Není úniku.

Je smutným faktem, že režisér nedokázal vytěžit z kvalitního a do jisté míry originálního textu víc než zcela průměrnou „podívanou“. Inscenace postrádá nápad, vtip a jen několik málo situací lze označit jako vzrušující a tzv. esteticky hodnotné. Možná bylo cílem režiséra publikum prostě a jednoduše šokovat krutým pojednáním o chladnokrevné pomstě v podobě dvojnásobné vraždy. Cožpak o to, téma šokující může být. Bylo by ovšem bláhové domnívat se, že to bude stačit. Atraktivní text nezaručuje kvalitní inscenaci. Nehledě na to, že sama o sobě má hra k dokonalosti daleko a je předpokladem dobré inscenace, že ji posune dál, vtiskne jí nový rozměr, případně odhalí něco nového, resp. demaskuje významy, které zůstanou „pouhému“ čtenáři skryté. Přiblíží ji pomyslné dokonalosti. Je škoda, že režisér zcela zbytečně volí pro jevištní realizaci ta nejjednodušší řešení. Přepisuje text scénu po scéně do jevištního tvaru, který sice není hloupý a vcelku koresponduje s tématem, kterému ale chybí náležitá a tolik potřebná atmosféra, šmrnc a napětí. Bohužel.

Hodnocení: 50 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.