Recenze

Láska za časů heydrichiády
psáno z představení: 25.4.2019, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Pod dramatizací novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma z konce 50. let minulého století jsou v Divadle v Dlouhé podepsáni režisérka Hana Burešová a spisovatelův syn, dramaturg Štěpán Otčenášek. A dramatizace je to vydařená – umně kombinuje konkrétní lidský příběh s výpovědí o atmosféře doby.

Otčenáškova kniha nahlíží téma holocaustu z českého pohledu, tedy z pohledu lidí, kteří jím nebyli přímo zasaženi. Maturant Pavel potká v parku mladičkou židovku Ester, která nenastoupila do transportu do Terezína. V náhlém hnutí mysli ji schová v prázdném pokoji vedle krejčovské dílny svého otce. Už tak nebezpečná situace je dohnána do krajnosti dějinnými událostmi – krátce poté, co Pavel Ester ukryje, je v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a nacisté roztáčejí kola nelítostné pomsty.

Režisérka Burešové šikovně využívá všech inscenačních složek a jejich syntézou dosahuje silného jevištního kontrastu mezi klíčící láskou mladých milenců a krutostí doby. Hutnou atmosféru strachu tu vytváří nasvícení, nervní hudba Ivana Achera, náznaková scéna Davida Marka, projekce dobových dokumentů, útržky rozhlasového vysílání i sborové recitace hereckého chóru. Zmínit je potřeba výbornou práci se zvuky. V okamžicích, kdy třeba někomu na chodbě pavlačového domu upadne kyblík, dokáže takový zvuk v rozjitřené mysli ústředního páru (a často i diváků) evokovat střelbu či jiné ohrožení.

Pavel Neškudla a Marie Poulová vytváří v rolích Pavla a Ester sympatické mladé lidi, skoro ještě děti. Jejich vztah je plný života, nadšení a objevování, což kontrastuje s tím, že se celý jejich život musí realizovat na pár metrech čtverečních. Hrůzy holocaustu nejsou v inscenaci přímo vidět, ale už jen omezení, se kterými se musí milenecký pár vyrovnávat, aby mohl zakusit chvilky společného štěstí, jasně odhalují zrůdnost nacistické ideologie (a obecně jakýchkoliv ideologií omezujících svobodu člověka na základě nesmyslných předsudků).

Neškudlův maturant je citlivý, v životě trochu tápající mladý muž. Rozhodnosti se mu dostane až se sílící odpovědností, kterou pociťuje při ukrývání židovské dívky. Ester je v podání Marie Poulové zranitelná, nechápe krutou realitu své doby, přesto dokáže v rozhodujícím okamžiku nalézt sílu, aby překonala strach a obětovala svůj život, čímž Pavla a jeho rodinu zachrání. Postupné budování vztahu mezi Pavlem a Ester vyznívá autenticky, hutnou atmosféru občas prorazí úsměvný okamžik.

Dobře se daří vykreslit i vedlejší postavy, ze kterých se i přes malý prostor, jež herci na jejich charakterizaci mají, nestaly pouhé figurky. Platí to především pro kolaboranta Rejska, který je v podání Miroslava Hanuše ze všeho nejvíce poháněn strachem. Přitakává okupantům, protože se bojí o vlastní život a strachuje se i o osud syna, který bojuje na východní frontě. Útěchu a zapomenutí hledá v alkoholu. Chování Hanušova Rejska tak sice není obhajitelné, ale pochopitelné určitě ano.

Strach ovšem z lidí nemusí vždy vyždímat jen to nejhorší, občas může stvořit nečekaného hrdinu, což ukazuje v citlivé kreaci Pavlova otce Tomáš Turek. Je to člověk pokorný, jeho hlavní snahou je uchránit od následků válečných časů nemocnou manželku a dospívajícího syna, neokázalým hrdinou se tak stává trochu proti své vůli.

Zajímavým režijním nápadem je utvořit z vedlejších postav jakousi obdobu antického chóru, přítomnost tohoto voicebandu na jevišti dává hře další rozměr. Ač předloha nese silná témata, v rukou méně zkušeného inscenačního týmu by se mohla proměnit v pouhou červenou knihovnu z protektorátních dob. Burešová s Otčenáškem ale dokázali vytvořit vrstevnaté dílo, které je nabité emocemi. Celý příběh je převyprávěn zcela bez patosu, přesto dojemně. Sympatické je také to, že se režisérka nesnaží inscenaci natahovat, ve slušném tempu dokáže vše zvládnout za 90 minut. Jen závěrečná scéna možná mohla vyznít silněji, okamžik, kdy o sobě Julie najednou začíná mluvit ve třetí osobě působí trochu nepřirozeně.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.