Recenze

Malé hrůzy velkého světa
psáno z představení: 11.12.2008, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Veronika Patková
foto: Veronika Patková
V kalendáři se píše říjen roku 1941 a Francie je již druhým rokem okupována německou armádou. Do stroze zařízené vyšetřovací místnosti kdesi v Paříži právě přivádějí známého malíře španělského původu Pabla Picassa. Za několik dnů mu bude šedesát a celý kulturní svět ho považuje za malířského génia. Teď se však od něj přízeň osudu náhle odvrací: je zde, ale neví proč; cosi po něm chtějí, ale zřejmě mu neříkají ve všem pravdu; a možná mu za jeho službu i něco nabízejí, jenomže každá ďáblova nabídka má v sobě skryto nějaké čertovo kopýtko. Za stůl proti němu usedá tvrdá a sebevědomá slečna Fischerová – a začíná hra, ve které se nehraje o nic menšího než o lidskou svobodu a důstojnost.

Hra amerického dramatika Jeffrey Hatchera Picasso měla svoji českou premiéru v Divadle Ungelt už tři roky po své premiéře světové. Uměleckému řediteli Divadla Ungelt Milanu Heinovi nelze rozhodně upřít výjimečný cit pro vyhledávání divácky přitažlivých a současně nepodbízivých her, a to zejména v oblasti soudobého amerického či britského dramatu a komedie. Také Picasso je přesně tím typem dramatu, který činí Ungelt výjimečným. A je až s podivem, s jakou obdivuhodnou jistotou servíruje Ungelt svým divákům jeden divadelní skvost za druhým – z výjimečných inscenací posledních let nelze pominout zejména anglickou komedii Ledňáček, inscenaci Šest tanečních hodin v šesti týdnech (s výraznými hereckými příležitostmi pro Chantal Poullain a zejména Oldřicha Kaisera) a dvě syrová dramata o podivných zákrutách lidských snah, snů a citových tužeb Láskou posedlí a Láska a porozumění. Sázka na výjimečné herce se Divadlu Ungelt bezesporu vyplácí – a je to navíc sázka oboustranně prospěšná, o čemž svědčí i různá divadelní ocenění, jichž se klíčovým hercům Divadla Ungelt dostalo právě za inscenace produkované tímto divadlem. Hra Picasso z tohoto celkového obrazu Divadla Ungelt nijak nevybočuje a lze ji proto považovat za spolehlivý vstup na solidní, bytelně vystavěnou cestu.

Pro filmového režiséra Jiřího Svobodu představuje Picasso nanejvýš šťastné vykročení na divadelní prkna Ungeltu. Svůj význam na tom bude mít jistě i skutečnost, že mu bylo umožněno pracovat s herci, jejichž herecký výraz zná dobře právě z filmu. Jeho režijní rukopis je filmově dramatický, ale nenásilný a v plné míře respektující práci obou herců. Nekomplikovaná scéna a jednoduché kostýmy pak už jenom podtrhují dramatickou civilnost celé inscenace.

Divadelní hra pro dva herce Picasso patří po právu k vlajkovým inscenacím Divadla Ungelt. Výjimečný skvost z ní dělají především herecké výkony obou představitelů – Milana Kňažka v roli Pabla Picassa a Vilmy Cibulkové v úloze slečny Fischerové. Způsob, jakým se oba ve svých rolích doslova zabydleli, nelze hodnotit jinak než v superlativech. Vilma Cibulková vybavila svoji postavu ohromným vnitřním rozsahem – je v ní tvrdost i křehkost, útočnost i zranitelnost, triumfálnost každého drobného vítězství i hořkost tušené porážky. Milan Kňažko měl situaci jen zdánlivě jednodušší. Jeho Pablo Picasso se na první pohled jeví jako muž s neotřesitelným sebevědomím – umělec, který si je dobře vědom své ceny a své mimořádnosti. Ani Milan Kňažko však nešel při vytváření své role jednoduchou či dokonce lacinou cestou – jím ztvárněná postava má v sobě jak neotřesitelnou sebejistotu mužského vidění světa, tak i vnitřní nejistotu rozervaného umělce, možná jen dovedně skrývanou za hrubou slupkou drzého a neotesaného bohéma. Při pohledu na jeho sebevědomá gesta a při poslechu sebejistého tónu jeho hlasu se nelze zbavit myšlenky, že nějak podobně by roli Pabla Picassa zřejmě ztvárnil americký filmový herec Jack Nicholson, pokud by k tomu dostal příležitost. Brilantní výkon obou herců nezůstal naštěstí bez povšimnutí odborné veřejnosti. Role Pabla Picassa přinesla Milanu Kňažkovi nominaci na Cenu Thálie. V případě Vilmy Cibulkové se jednalo dokonce o nominaci přetavenou v zisk nejcennější – tedy ve výroční Cenu Thálie pro rok 2006.

Protože Picasso je divadelní hrou s výrazně historickými motivy, nabízí se otázka, čím se tato hra odlišuje od jiných divadelních her pojednávajících o obdobném časovém úseku světových dějin. Na mysli se objevuje především známá divadelní hra Franze Werfela Jacobowski a plukovník. Také ta je situována do Paříže počátku čtyřicátých let, do období porážky Francie vojáky nacistického Německa. A i ona pojednává ze všeho nejvíc o drobných lidských osudech zasažených událostmi velkého světa: o lidech původem z jiné země, které na jejich cestě za štěstím zastihuje právě to, před čím nejvíce utíkali. Pokud bychom použili příměr z oblasti malířství, pak by Werfelova hra představovala monumentální plátno, možná cosi jako slavnou Picassovu Guernicu, zatímco Hatcherův Picasso by ve srovnání s ní byl jen jakousi drobnou, filigránskou miniaturou. Takovým srovnáním se však není možné nechat zmást: tak jako pro cenu obrazu není rozhodující velikost plátna, tak ani význam divadelní inscenace není určován rozsahem jejího dramatického záběru. Hatcherův Picasso je hrou navýsost komorní, ze své sevřenosti však dokáže získat maximum dramatického účinku. Jeho hodnota je proto nezpochybnitelná, podobně jako hodnota drobných kreseb samotného Pabla Picassa.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.