Recenze

Médea z Činoherního klubu
psáno z představení: 26.3.2011, autor recenze: Petr Tichý
Existuje celá řada hříchů, kvůli kterým na sebe neobratný recenzent může přivolat hromování veřejnosti, jeden hřích však patří k nejhorším – totiž prozradit divákovi už dopředu, jak to celé dopadne. Jsou však i takové hry, u kterých vyzrazení pointy žádnou větší škodu nezpůsobí, protože ta je už od první pronesené repliky všem divákům naprosto zřejmá. A právě to je případ hry irské dramatičky Mariny Carr U Kočičí bažiny. Hlavní hrdinka této hry Hester Swanová se ráno dozví že do večera zemře. Když potom nastane večer, je opravdu mrtvá. Od objevení prvních ranních paprsků až po chvíli, kdy rudé slunce naposledy zapadne za nekonečnými irskými blaty, klopýtá Hester Swanová vstříc své neodvratné záhubě. Každá další minuta ji připravuje o některou z věcí, které dosud považovala za neochvějné jistoty svého života – o muže, o domov, o dítě a nakonec i o rozum. Možná by přitom stačilo jen nepatrně ustoupit a všem nesnázím a tragédiím by bylo možné se vyhnout – hlavní potíž Hester Swanové však spočívá v tom, že ustoupit nemůže. Protože ona zkrátka nemůže konat jinak. Snad právě tím neúprosným směřováním k hořkému konci se divadelní hra Mariny Carr ze všeho nejvíc podobá antické tragédii. Tragédii, kde všichni vědí, jak to celé skončí – a přesto všichni překvapeně zjišťují, že ničemu špatnému se vlastně nedá zabránit.

Není lehké inscenovat na jevišti hru o smutku a ponížení a už vůbec není snadné pokoušet se inscenovat hru, která má svůj předobraz v klasické antické tragédii. Pražský Činoherní klub se do tohoto obtížného úkolu pustil odhodlaně a vcelku úspěšně. Hlavní zásluhu na tomto úspěchu má v prvé řadě režisér Martin Čičvák, který hercům nedovolil sklouznout po povrchu textu ani je nenechal zabřednout do bezútěšného marasmu zbytečného psychologizování. Jakoby ozářeno bodovým reflektorem se na jevišti vynořuje vše podstatné: propletené vztahy a obnažené city, rozjitřené emoce i plochy naplněné podivným zklidněním, které ze všeho nejvíc připomíná bezčasí předcházející bouřku. Když si přitom odmyslíme možná malinko schematickou zápletku, tím nejdůležitějším na celé inscenaci zůstanou zřejmě herecké výkony. Pro úspěšné navázání kontaktu s diváky je přitom klíčová především míra důvěryhodnosti hlavní postavy, tedy ranami osudu pronásledované Hester Swanové. K hereckému projevu Veroniky Žilkové lze mít sice řadu oprávněných výhrad, v jednom bodě však její výkon dosahuje téměř absolutoria: Veronika Žilková totiž svoji roli snad ani nehraje, ona na jevišti osud své postavy skutečně niterně prožívá. Možná právě proto je katarzní účinek závěrečné scény tak mohutný, že se pod vlivem jeho působení dokáže zachvět i srdce zcela cynického diváka.

Většina zbývajících postav připomíná pečlivě vystavěné studie lidských charakterů, které mají své předobrazy spíš než ve skutečném životě v učebnicích klinické psychiatrie. Do této kategorie lze zařadit všechny hlavní protihráče Hester Swanové, především pak z řad mužů. Z tohoto úhlu pohledu není žádný podstatný rozdíl mezi navenek silným a uvnitř nekonečně odpudivým Xavierem Cassidym v podání charismatického Vladimíra Kratiny na straně jedné a slabošským a kariéristickým Carthagem Kilbridem úspěšně ztvárněným Matějem Dadákem na straně druhé – jejich charaktery jsou jako dvě strany jedné ošoupané mince, jejíž hodnota se už dávno kamsi vytratila. Do této odpudivé společnosti však lze přiřadit i některé ženy, jako například paní Kilbridovou, jež se jako opičí matka, která dokáže milovat pouze peníze a svého vlastního syna, pohybuje v podání Gabriely Vránové až na samé hraně nechutnosti. A z této smutné kategorie se nevyděluje ani Kilbridova nová životní partnerka Karolína Cassidyová (Marika Šoposká) – v zásadě možná čestná, ale již nenávratně pokřivená nezájmem a pohrdáním ze strany svého otce Xaviera. Na druhou stranu je až s podivem, že nositelkami normálních hodnot se naopak stávají právě ty postavy, které se z běžných měřítek něčím vymykají. Může se jednat o postavy nadané zvláštními schopnostmi, jako například Kočičí žena v podání Lenky Skopalové, anebo třeba o postavy limitované fyzicky či duševně, jako je otec Willow v drobné komické kreaci Stanislava Zindulky. A může se dokonce jednat i o takové postavy, které vlastně vůbec nejsou z tohoto světa. Sem lze zařadit Obdivovatele duchů (Petr Meissel) a především pro hru zcela klíčového Josefa Swana (Vojtěch Kotek), ducha zavražděného bratra Hester Swanové, jehož zjevení je pro Hester Swanovou současně roznětkou jejího konání i předčasnou morální katarzí.

Divadelní hra Mariny Carr U Kočičí bažiny je hrou o smutku, do kterého se časem přemění každá lidská radost, a také o nenávisti, v kterou se časem promění každá lidská láska. Je to hra o nekonečných vinách, kterých se dopouštějí rodiče na svých dětech, a o malých záškodnických odplatách, kterými za to děti své rodiče trestají. A kromě toho všeho vypovídá také o tom, že každé provinění stihne časem trest a že utíkat před namířeným prstem osudu je stejně bláhové jako zavírat oči před čelistmi hladového tygra. Podobně jako většina antických tragédií má i tato v sobě mnoho výkladových vrstev, a záleží pouze na divákovi, kterou z nich si vybere. Ať si ale zvolí jakoukoliv, jedna věc je přitom jistá: osud Hester Swanové nepatří k těm, které by divák dokázal vypudit z hlavy hned po odchodu z divadla.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.