Recenze

Místo, kde se střetávají kultury, má magickou atmosféru
psáno z představení: 25.6.2012, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: archiv Slováckého divadla
foto: archiv Slováckého divadlafoto: archiv Slováckého divadlafoto: archiv Slováckého divadlafoto: archiv Slováckého divadla
Olga Tokarczuk patří k nejuznávanějším polským spisovatelkám současnosti. Její romány mají blízko k magickému realismu, který kombinuje skutečnost s mýtickými prvky, realita se prolíná se sny či halucinacemi. K tomuto směru lze zařadit i její text Denní dům, noční dům, který do divadelní podoby převedla Renata Putzlacher. Se souborem Slováckého divadla nastudoval tuto dramatizaci ve světové premiéře Radovan Lipus. Rodák z česko-polského pohraničí má ke zpracování látky o střetávání kultur na území Kladska ideální předpoklady.

Pro divadlo z Uherského Hradiště je Tokarczukové dílo dramaturgicky zvláštní volbou, více by jistě rezonovalo v blízkosti česko-polských hranic, třeba v Ostravě nebo Českém Těšíně. Soudě dle brzké derniéry se v listopadu premiérovaná inscenace v Uherském Hradišti moc neuchytila. Je to celkem škoda, protože Lipusovi se podařilo vytvořit působivou magickou atmosféru s geniem loci vesnice Pietno, která je ukrytá mezi horami, takže je několik měsíců v roce ukrytá v trvalém stínu.

Inscenace klade na diváka nemalé nároky, z hlavní dějové linky se neustále odbočuje k jen volně souvisejícím příběhům z minulosti. Za hlavní hrdiny lze označit manželský pár Aśku a Tomka, který prochází krizí. Svérazné postavičky Kladské kotliny současnosti a minulosti se prolínají v jednotlivých příbězích, lehce mystickou atmosféru navozuje místní prorok i tajemstvím opředená bylinkářka Marta.

Největší devízou Lipusovy inscenace je jednoznačně perfektně budovaná atmosféra. Jednotlivé příběhy a dějové peripetie se divákovi krátce po skončení představení vykouří z hlavy, ale pocit, že se na dvě hodiny ocitl v nějakém úplně jiném světě a nasál jeho atmosféru, rezonuje ještě dlouho. Přitom režisér nepoužívá žádné okázalé vnější triky, dýmu se skoro nedočkáte, výprava je spíše strohá, žádnou opulentnost nenaznačuje. Hraje se na téměř prázdné scéně s několika kusy nábytku, kterou obklopují průhledné síťové stěny. O mystický nádech inscenace se tak stará především herecká akce a citlivě komponované mizanscény.

Pro člověka se zájmem o historii je zajímavé sledovat různé historické konotace, které nutně provázely střetávaní tří kultur – české, německé a polské. Akcentován je pochopitelně především poválečný odsun Němců na západ a osídlení jejich domů příslušníky polského národa, kteří byli násilně vystěhováni z území, které připadlo Sovětskému svazu (v dnešním Bělorusku či na Ukrajině). V jedné prorokově vizi lze zachytit i téma směřování současného světa (apokalyptická vize konce světa v prosinci roku 2012 spojená se změnou katedrály v polském městě Vambeřice na mešitu).

Z herců dostává nejvíce prostoru Alžběta Kynclová jako Aśka, která právě prožívá krizi manželskou i osobnostní. Stále nemůže najít své „místo ve světě“. Kynclová svou postavu charakterizuje jako navenek silnou a trochu strohou ženu, která si ale ve skutečnosti neví moc rady a zabíhá myšlenkami k sebevraždě.

Denní dům, noční dům je na oblastní scénu odvážný pokus o inscenaci inspirovanou magickým realismem. O tom, že tento směr není jednoduché divadelně zpracovat se v nedávné době přesvědčili třeba v Městských divadlech pražských, kde se pokusili převést na jeviště knihu Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Marquéze. Soubor z Uherského Hradiště se s úkolem vyrovnal se ctí.

(psáno z představení v Klicperově divadle v rámci festivalu Divadlo evropských regionů)


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.