Recenze

Mladý Josef „pfrrrrrr!“ aneb Spolupracovníci
psáno z představení: 2.10.2015, autor recenze: Hana Rubišarová, foto z inscenace: archiv Divadla pod Palmovkou
foto: archiv Divadla pod Palmovkoufoto: archiv Divadla pod Palmovkoufoto: archiv Divadla pod Palmovkoufoto: archiv Divadla pod Palmovkoufoto: archiv Divadla pod Palmovkou
V pátek 2. října 2015 se po dlouhé době opět otevřelo pražské Divadlo pod Palmovkou. Skončila jeho kočovná éra způsobená povodněmi a soubor se opět dočkal své stálosti. Ve spojení s touto velkou událostí uvedla „Palmovka“ v tentýž den i svou první premiéru hry britského autora Johna Hodge s názvem Spolupracovníci v režii Michala Langa.

Hra se dotýká závěru života ruského dramatika Michaila Bulgakova (Ondřej Volejník), který musel čelit perzekuci ze strany sovětského režimu. Jde o spojení pravdy s fikcí za použití typicky britského suchého humoru a nadsázky. Michail Bulgakov je nucen napsat hru oslavující komunistického diktátora J. V. Stalina (Martin Hruška), aby mu bylo povoleno uvádět jeho hry na jevištích. Jelikož patří k tvrdým a přesvědčeným odpůrcům režimu, dlouhý čas se brání těžkému úkolu nutícího k adoraci nenáviděného vůdce, avšak pod nátlakem a výhružkami vyšetřovatele NKVD (Jan Konečný) nakonec podlehne. Z tvůrčí bezradnosti ho vyvede sám Josef Stalin, který mu začne hru psát, na oplátku za něho však musí Bulgakov převzít povinnosti vládce. V tu chvíli se vše začne zamotávat a Bulgakov podléhá vzrůstající slávě na úkor prostého lidu. Z nuzného mužíčka stává se velký autor s vynikajícím zabezpečením, jehož obdivuje sám velký Stalin. Kdyby to ovšem nebyly jen mylné představy...

Text Johna Hodge lze považovat za typicky britský, co se humoru v něm obsaženého týče. Dialogy jsou kvalitně vystavěné a vypointováné, přesto však dílu nelze upřít jeho zbytečně dlouhou dobu trvání. V první polovině hry se de facto střídají dvě prostředí a stále se odvíjí stejný děj, v němž je důležitý vývoj Bulgakovovy osobnosti s narůstajícím fiktivním přátelstvím s Josefem Stalinem, které vzniká při tvorbě zadaného díla, ale i tento vývoj by se dal obsáhnout v kratším čase. Chvíli jsme u Bulgakova doma, tedy ve spoře řešeném bytě, který obývají kromě jeho ženy Jeleny (Lenka Langová) ještě další tři osoby, žijící pod stolem, za postelí, ve skříni. Toto vtipně nadsazené řešení zcela satiricky odkrývá život socialistického lidu, který se ale přece nemohl mít vůbec špatně! A v dalším případě se ocitáme v tajné kanceláři Stalina, kde se schází s Bulgakovem při psaní hry Mladý Josef. Ani po dlouhém Stalinově naléhání Bulgakov nesvolí k nějakému přídomku, který by Josefa charakterizoval, a tak nezbývá vladaři než zvát své „autobiografické“ dílo Mladý Josef „pfrrrr“.

Přestože se tedy v textu objevuje nespočet vtipných a zesměšňujících narážek, dochází s přibývajícím časem k monotónnímu vyznění a divák už jaksi netrpělivě očekává přestávku.

Druhá polovina už je svižnější, avšak vyostřenější a humorem již tolik neoplývá, jelikož by se to ani nehodilo. Bulgakovova poblouzněnost pozlátky dostává pravého významu, procitá ze svého snu, až se nakonec ocitá v hrobě, který je opět velice nadsazeně vyobrazený jako záhon růží. Bulgakov si chvíli opravdu připadal, že má na růžích ustláno, ovšem spíše by se dalo říci, že usnul na vavřínech. Kdo zachovává své postavě humorný ráz ve svém projevu i v druhé půlce hry, je Martin Hruška. V jeho celkovém podaní je Stalin roztomilý dobrák, který pomůže, když může, samozřejmě na oplátku. Hruškův Stalin vesele švitoří, nešetří smíchem, vše předkládá Bulgakovovi jako snahu o pomoc, jako poctu a radost. Člověk by zkrátka vážně uvěřil, že je to z gruntu hodný a vděčný člověk. Zvláště vděčný za to, že mu Bulgakov pomůže vymyslet systém, jak nejlépe pročistit lid. Martin Hruška má v sobě jisté kouzlo pro role diktátorských režimních tyranů, které si vyzkoušel již několikrát i v bývalém angažmá v Jihočeském divadle. V díle Spolupracovníci má možnost tento post obhájit. Hruškovou devízou je u těchto rolí umění rychlých zvratů, kdy se z loajálního a naslouchajícího (samozřejmě naoko naslouchajícího) kádra pomaličku stane nesmlouvavý a velice ostrý tyran, až člověka mrazí. Přitom se neunáhluje ke zbytečným gestům, na vše mu stačí hlasový projev a mimika, vyjma role Stalina, kde se výraznější gestikulace hodí vzhledem k nadsázce této role.

Pozadu však nezůstává Ondřej Volejník, jehož Bulgakov se drží spíše při zemi. Zprvu je z něho cítit neklid, únava, vybledlost, zklamání, že nemůže uvádět své hry, za něž je publikem tolik adorován a vychvalován. Po zadání úlohy o sepsání oslavujícího díla se Volejníkův Bulgakov chvílemi „rozvášňuje“ a ukazuje i svou temperamentnější část povahy. Ve zbytku hry je sebevědomý elegán těžící ze svého talentu, jímž dokázal přivábit „přátelství“ nesnášeného vůdce. Tedy než přijde procitnutí. Volejníkovo klidnější ztvárnění zmateného a uzoufaného dramatika je zcela adekvátní vedle rozmáchlejšího a satiričtějšího Hruškova podání Stalina.

A za kladnou zmínku stojí i vyšetřovatel NKVD, Vladimir, jehož úlohu nastudoval Jan Konečný. On je dokonalou slitinou vtipu a vážnosti situace. Chvíli rozverný a velice vtipný a v druhém případě vážný a děsivý, tedy svým významem. Konečný ví, kde si může dovolit zaujmout humornou pózu a kde ubrat a zklidnit se.

V inscenaci nelze nikomu vytknout herecký výkon. Jde o kvalitně nastudovanou hru nabízející smích v případě, že by se člověk měl spíše pozastavit nad zobrazeným problémem. Scéna Karla Čapka je řešená velice jednoduše, stačí jen postel, skříň, sloužící jako tajný únik, skrýš, vstup do jiného světa, kam ve skutečnosti nevede, a stůl se židlemi. Není nutná realističtější popisnost prostředí, jelikož to je ve vztahu k zobrazované problematice velice široké.

Přestože je hra po režijní, výtvarné a hlavně herecké stránce kvalitně nastudována, neuškodilo by jí zmíněné zkrácení, popřípadě menší rozehrávání zbytečně prodlužovaných pasáží ve scénách zobrazující Bulgakovovo dílo o Molièrovi, které nemůže kvůli zákazu shůry uvádět a pro které hlavně svolil svou spolupráci s režimem. Avšak nakonec dopadl stejně jako Molière v jeho díle, zemřel, jelikož nebyl králi po vůli.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.