Recenze

Mrazivá komedie v Městském divadle v Brně
psáno z představení: 16.9.2017, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: jef Kratochvil
foto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvil
První premiérou na činoherní scéně Městského divadla Brno byla inscenace hry s poněkud zvláštním názvem Dotkni se vesmíru a pokračuj dramatika René Levínského. Kdyby někdo nevěděl, kdo to je, tak vystupuje i pod několika pseudonymy: Samuel Königgratz, Leo Egerstein, Helmut Kuhl. A protože ten zvláštní pán nepatří mezi medializovanou elitu současného českého divadla, tak bude vhodné stručně si ujasnit, o koho jde:

Svérázný český autor (ročník 1966) je spojovaný především s amatérským souborem Nejhodnější medvídci a s Divadlem na tahu. Po 16 letech působení v Německu, kde přednášel na univerzitě ve Freiburgu a poté pracoval jako zástupce ředitele oddělení Ekonomie strategických vztahů v Ústavu Maxe Plancka v Jeně a pak se vrátil do Česka. Absolvent ČVUT (vystudoval teoretickou fyziku s diplomovou prací O nekomutativním diferenciálním počtu a kvantové grupě GL_J (2)) a postgraduálního studia v CERGE UK (disertace On the Power in Decision Making), nyní se stal zaměstnancem Centra pro ekonomický výzkum a doktorské studium. V roce 1988 spoluzaložil divadelní soubor Nejhodnější medvídci a píše hry, dnes už realizované nejenom na amatérských scénách. Hra Dotkni se vesmíru a pokračuj se svého prvního uvedení dočkala dokonce v pražském Národním divadle.

Podle rozhovorů, které autor občas poskytuje, podle obsahů jeho nezvyklých her i podle rozmarných pseudonymů se zdá, že jde o excentrického člověka, snad podivína, který pluje po forbíně, někde mezi dadaismem a současnou absurditou. Když ho pak vidíte skromně se usmívajícího na děkovačce v ohlušujícími potlesku, tak je to tak nádherně obyčejný člověk, že byste nikdy neuvěřili tomu, že jde o významného vědce, současně univerzálního organizátora divadelního života, dramatika, herce a režiséra.

René Levínský se v této hře věnuje prostředí, které mu je známé, totiž světu vědeckého bádání a jeho hybatelům. Nejvíce si užijí diváci, kteří prostředí všemožných laboratoří alespoň částečně, byť jenom z povzdálí znají. Třeba, když je řeč o impaktovaných časopisech. Každý vědec se snaží o zveřejnění své práce v takovém periodiku, protože bez účasti v impaktech nemá třeba nárok na získání docentury. A když se na scéně někdo zmíní o rumunském impaktu, mají z toho ostatní vědci srandu. To jenom na margo popisu situací, které jsou profesně odborné. Vždyť také metody manipulací s DNA jsou vysvětlovány tak, že tomu rozumí snad jenom hrstka vědců. Ostatním divákům nezbývá než věřit, že to asi tak je, nebo že je to divadelní „licentia poetica“.

V této hře se totiž všechno točí kolem genetických manipulací. Od zkoumání zmanipulovaných octomilek, až po geneticky upravované lidské embryo...a to už je fakt na pováženou. Člověk se u tohoto příběhu na pomezí reality a sci-fi musí nutně zamyslet nad tím, kam kráčí věda v této oblasti.

Naštěstí v dialozích, v jednání postav, v jejich myšlení a snažení je tolik humorných momentů, že přihlížející divák se až unaví smíchem. Perfektně napsané postavy jsou pro herce opravdu vděčné příležitosti. Sledujeme vztahy mezi vědci, a to v oblasti zaměstnanecké (kariérní), občas sexistické, pojmenována je paranoia vědeckého života. Do toho hlavní hrdina Ing. Bohumil Plánovský, PhD. (skvělý Petr Štěpán) žije mezi vědou a manželkou JUDr. Božidarou Plánovskou (krásně rozvrstvená postava v podání Aleny Antalové). Mladičká doktorandka Mgr. Anděla Suchemá (Svetlana Janotová) předkládá řadu typických znaků pro začínající vědkyně - zvládá boj sama se sebou a s obdivem vzhlíží ke svému vedoucímu doktorandského studia. A ještě jedna žena výborně do toho zmatku zapadá: novinářka Svatava Hovorková. Ivana Vaňková v této postavě vytvořila syntézu všech manýr novinářských krasotinek. A pak tady máme pány vědce. Prof. RNDr. Dušan Antal, DrSc. - žoviální blb, prostě říďa. Má už asi kariéru za sebou, ale křesla se drží pevně. (Hraje ho velmi věrohodně Viktor Skála). Následuje Prof. Ing. Cyril Špaček, DrSc., emeritní biochemik, žoviální a vše chápající, který asi ví, že pochvalou neurazíš. (Miloslav Čížek hraje tu roli snad jako své hobby). Doc. Ing. Vojtěch Růžička, PhD. je tady z té mladší a hodně ambiciózní generace (Rastislav Gajdoš hraje svou postavu, jako by v takové laborce vyrůstal). Do všeho laboratorního zmatku se ještě přimotá entomolog, Mgr. Jonáš Kristek, PhD. (Aleš Slanina). Klíčovou roli v příběhu však hraje RNDr. Adam Šmíd, PhD., lingvista a matematik (Igor Ondříček), který dokáže defragmentovat jednu částečku DNA tak, že lze potom ovlivnit celý řetězec nevím čeho. Protagonista to sypal ve svém přesvědčovacím monologu způsobem, až jsem se v té vědě jako divák úplně ztratil.

Typickou rekvizitou každé laborky jsou hrníčky na kafe. Ty si v inscenaci také krásně zahrály a umocnily onen humorný pohled na dění na jevišti.

Inscenaci režírovala stálá spolupracovnice divadla Hana Burešová, za asistence dramaturgů Štěpána Otčenáška a Jakuba Záviše. Umně rozehrála scénu Tomáše Rusína, čistou a jednoduchou, která využila dávný zázrak českého jevištního designu ještě z dob Expa 58, polyekran. O obrazovou část statických i pohyblivých obrázku se postaral Tomáš Hrůza.

Dotkni se vesmíru a pokračuj, je moudré, a přitom hodně zábavné dílo. Diváci se určitě mají na co v brněnském Městském divadle těšit.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.