Recenze

Muzikál TITANIC v Brně
psáno z představení: 16.1.2016, autor recenze: Peter Stoličný, foto z inscenace: jef Kratochvil
foto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvilfoto: jef Kratochvil
Hudebně-dramatická produkce se stala u nás nejnavštěvovanějším divadelním žánrem; můžeme mít mnoho výhrad k formám, jak se tento žánr u nás občas prezentuje, faktem vždy zůstává, že láká do divadla diváky, a to v dnešní době přihlouplých televizních seriálů není málo.

Městské divadlo Brno však patří mezi přední scénu v oboru muzikál. V poslední době to potvrdila například česká premiéra muzikálu Lloyd Webbera Whistle Down the Wind (Pískání po větru), v němž hraje, zpívá a tančí spousta dětí, což je asi důvod, proč málokde měli odvahu tento slavný muzikál inscenovat. Městské divadlo Brno má nejenom výborně připravené herce (zpěváky, tanečníky, vše v jedné osobě), ale také dramaturgy a režiséry. Jenom s tímto „materiálem“ se mohou docela odvážně pustit do děl původních i světových. Nestává se často, aby se na české muzikálové scéně objevilo dílo, které je již světově známé, a přece u nás neuvedené. To je případ také muzikálu TITANIC.

Autor muzikálu není nikdo menší než spisovatel a libretista Peter Stone, který je mj. držitelem Oscara za filmový scénář slavného filmu Sugar (Někdo to rád horké). Za muzikál TITANIC spolu se skladatelem Maury Yestonem získal Tony Award v několika kategoriích. Tato fakta by měla být zárukou, že se v Městském divadle Brno pustili do velkolepého titulu.

Režisérem muzikálu je Stanislav Moša, který se s tímto titulem nesetkává poprvé. Již TITANIC inscenoval ve švýcarském Walenstadtu, na břehu zdejšího jezera jako letní open-air produkci (2015). S místními interprety, ale s brněnským tvůrčím týmem tam připravili impozantní podívanou, také díky scénografii Christopha Weyerse a působivým kostýmům Andrey Kučerové. Se stejným tvůrčím týmem, včetně hudebního nastudování dirigentem Danem Kalouskem, potom dílo realizovali v Brně. Zde výborně nasvícenou sugestivní scénu měl ve světelné režii David Kachlíř a režii zvuku obstaral Milan Vorlíček. Na představení se rozezvučely také šílené basové vibrující zvuky (srážka s ledovcem), které měl určitě na svědomí Petr Gazdík a Andreas Bruell. Zdůrazňuji to proto, že jsem něco takového v divadle ještě v životě neslyšel. Zde zvuk nahradil veškeré jiné naturalistické a popisné artefakty.

Vraťme se však k režii. Mohu-li porovnat scény z broadwayského představení, jehož záznam lze vyhledat na Youtube, s prací Stanislava Moši, tak mohu konstatovat, že jsou si hodně podobné, v některých detailech scénografie a aranžmá se zdají dokonce zdařilejší než v původním nastudování. Zásluhu na tom má jistě i choreografie Anety Majerové.

Muzikál má ovšem jedno ALE. Nelze totiž nerespektovat autorská práva, a tak trochu soucítím s dramaturgyní Klárou Latzkovou, která jistě také poznala slabinu libreta, se kterou si těžko vhodně poradit. Na rozdíl od první poloviny, kde nenajdeme jedinou chybičku v dramatické výstavbě díla, v druhé polovině – po srážce pyšného Titanicu se smrtící ledovou krou – očekávané napětí opadá. Znějí krásná sóla protagonistů ve chvíli, kdy se loď potápí, a my vidíme v jediné scéně dramatický výběr cestujících, kdo se do záchranného člunu dostane a kdo ne. Jistě, jsme odchováni efektním velkofilmem, v němž pasažéři kloužou po šikmé palubě a jako šílení bojují o život. Divadlo má jiné než naturalistické prostředky na zobrazení lidské dravosti v protikladu s ohleduplností a lidskostí. Tu druhou tvář jsme viděli. Džentlmenství zachování chladné hlavy i před zaručenou smrti. Ovšem chybělo ono dramatično boje o holý život, které divák možná očekával. Ale v muzikálu, kde není hudba, není akce. Je až s podivem, že autoři se s tímto ryze dramatickým momentem nepopasovali. Nakonec na tento problém poukazuje i kritika muzikálu v USA, kde nebylo dílo přijato právě jenom pozitivně. Ale více než osm set broadwayských repríz svědčí o tom, že i přes nedostatky libreta si muzikál Titanic užil své americké slávy. Stejný úspěch můžeme očekávat i v Brně.

Příběh nepotopitelné lodi, která přinesla největší námořní tragédii v civilní námořní dopravě všech dob, je dostatečně nosným námětem pro „osudový muzikál“, jak zní podtitul brněnské inscenace. Ve stručném náhledu na novou inscenaci už v případě interpretů je snad zbytečné potvrzovat, jak je který herec, zpěvák či tanečník dobrý (i když by to interprety jistě potěšilo). Ovšem po zhlédnutí premiéry nelze komplexně hodnotit (mnohé role mají dvojí, někdy až trojí obsazení), a tak jenom konstatujme uznání nad tím, kolik toho interpreti umí. Opět jsme na jevišti viděli výborně připravené umělce. Schopné zvládnout dramatické role a vedle toho se vyjadřovat tancem a zpěvem tak, že by jim mohl závidět nejeden „slavný“ interpret takzvané populární zábavy. Městské divadlo Brno navíc je místem, kde platí, že sotva si diváci zvyknou na „své“ interprety, objevují se tu najednou další – z nové generace. A ti zase jsou výborně připraveni.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.