Recenze

Převést na jeviště poetickou novelu Viktora Dyka je úkol složitý a většina oblastních divadel by se nejspíš do křížku s náročným textem ani nepouštěla. V Klicperově divadle jdou ovšem cestou náročné dramaturgie, na sázky na jistotu v dramaturgickém plánu většinou nenarazíte. Některé odvážné tahy ovšem občas nevyjdou, jako se to stalo u Krysaře režiséra Jana Friče.

Novela Viktora Dyka vychází ze známé legendy o severoněmeckém městě Hameln. Do města zamořeného krysami přichází tajemná postava, která se představuje jako Krysař a skutečně dokáže hanzovní město nepříjemných hlodavců zbavit. Místní konšelé mu ovšem odmítnou zaplatit smluvenou částku, a tak se celé město stane terčem Krysařovy pomsty. V dokončení příběhu se legendy různí, hradecká inscenace využívá jednu z těch tragičtějších variant, dle které za hlasem Krysařovy píšťaly odchází na jistou smrt téměř celé město.

Režisér Jan Frič se rozhodl pro vytvoření zbrusu nové dramatizace Dykovy novely a její tvorbou pověřil Ondřeje Novotného. Už samotná dramatizace je ale poněkud problematická. Používá totiž literární prostředky, které ovšem na jevišti příliš nefungují. Postavy tak o sobě mluví ve třetí osobě a popisují nejen co cítí, ale také co dělají, jak se tváří a podobně. Po stránce jazykové se jedná o směs laciného pivního humoru, ale i básnického jazyka, přičemž použit není jen Dykův text, ale zakomponovány jsou i úryvky básní Josefa Hory, Ivana Blatného a Filipa Topola. Jan Frič se snaží Krysaře aktualizovat, narážky na současnou konzumní společnost jsou zjevné, pod tím vším se ale skrývá i silný romantický příběh tajemného poutníka a krásné Agnes.

Motivů je v inscenaci mnoho, bohužel to ale dopadlo, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Některé scény jsou skutečně zajímavé (například jímavá píseň Agnes a její matky o Sedmihradsku), dohromady to ale příliš nefunguje. Problém je v tom, že kritika konzumní společnosti je v inscenaci velmi prvoplánová. Obyvatelé Hameln jsou zkarikování až do podoby obludných kreatur, které už ani nemohou reprezentovat normální lidské vlastnosti. Přitom režisér dokáže téma vyjádřit i jediným drobným detailem, jakým je igelitová nákupní taška v rukou Hamelnských při jejich cestě za hlasem Krysařovy píšťaly. Proč tedy tak hrubozrnné dialogy plné chtěné trapnosti? Proč jsou Hamelnští zobrazeni v bavorských (či snad rakouských) krojích? Snahu o humorné odlehčení v tom spatřovat nelze, protože se těmto scénkám nikdo nesměje, ale ani z nich nemrazí, prostě jen vyzní do prázdna.

Herecké výkony jsou rovněž rozkročeny do značné šíře – od těch tlumených, civilnějších (Zora Valchařová-Poulová jako Matka Agnes) přes expresivně melodramatické (David Smečka v titulní roli či Marta Zaoralová jako Agnes) až po drastické karikatury (všichni představitelé obyvatel města Hameln). Přes tuto nesjednocenost je opět zábavné sledovat herecký soubor Klicperova divadla při práci. Ústřední pár je dostatečně charismatický, vynikající je ale především Ondřej Malý v roli opožděného Seppa Jörgena. Ten jediný přežije, protože k němu tóny Krysařovy píšťaly nedoléhají. Je v tom tragika a ironický škleb zároveň – novou populaci bude zakládat ten, který nešel s davem. Nikoliv ovšem kvůli síle osobnosti, ale kvůli mentální retardaci.

Před obtížným úkolem stál také scénograf Nikola Tempír. Jak si poradit s novelou, ve které je hlavní postavou poutník? Inscenace je umístěna do kulis relativně současně vypadající hospody, ve které se odehrává celý děj včetně karaoke vložek, což není nakonec vůbec na škodu. Jen si na závěr dovolím drobné povzdechnutí. Na product placement v českých filmech si už člověk se skřípěním zubů zvykl, ale v divadle se jedná pro mě osobně o novinku. Propagační předměty společnosti Jägermeister jsou skutečně nepřehlédnutelným scénickým prvkem.

Nic to ovšem nemění na tom, že hradecký Krysař je inscenace veskrze sympatická, která má ovšem větší množství záporů než kladů. Ale je to čestná prohra a neměla by Hradecké odradit od dalších podobně ambiciózních projektů.