Recenze

Středočeské divadlo Kladno (SDK) uvádí v každé divadelní sezóně jeden muzikálový titul. Je to velmi dobrý dramaturgicko-obchodní tah: jedná se o divácky přitažlivý žánr, který dokonale prověří síly uměleckého souboru, neboť muzikál je, slovy Iva Osolsoběho, „divadlo, které hraje, zpívá a tančí“, obstojí v něm tedy jen ti nejlepší. Dlužno říci, že všechny muzikály měly v poslední době ve SDK velmi dobrý divácký ohlas a vysokou uměleckou úroveň. Bylo to i zásluhou dramaturgie, která volí díla, jež snesou „činoherní“ provedení, a režijní koncepce, která vychází z možností repertoárového divadla s omezenými možnostmi a nesnaží se o muzikálovou velkolepost, jak tomu nezřídkakdy bývá v jiných, nejen oblastních divadlech, která ale nakonec vyznívá jako trapná „veselá bída“.

Režií muzikálů v SDK bývá pravidelně pověřován někdejší člen SDK (nyní v angažmá v Divadle v Dlouhé), herec a režisér Miroslav Hanuš (mj. Jedenáctý v řadě, Šakalí léta, Kdekdo to rád horké). Nyní je to lyrická muzikálová fantazie Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Balada pro banditu. Inscenovat tento titul, jenž se stal již v době své světové premiéry v režii Zdeňka Pospíšila legendou, k čemuž později přispěl i úspěšný film Vladimíra Síse a ještě později častá populární vyprávění prvního Nikoly Miroslava Donutila, je značným riskem. Dalším rizikem je nové nastudování písní, které téměř zlidověly a žijí svým vlastním životem především v interpretaci Miroslava Donutila a Ivy Bittové. Kladenští inscenátoři měli tedy dvě cesty. Pokusit se o inscenaci v intencích původní koncepce a vsadit na jistotu, nebo zvolit nový dramaturgicko-inscenační klíč. Miroslav Hanuš spolu s dramaturgem Jiřím Janků zvolili druhou, riskantnější a zároveň přínosnější, cestu, která se bohatě vyplatila.

Hanušova inscenace má dva hlavní leitmotivy, které se vzájemně prolínají a jeden bez druhého by neměl smyslu: život na Podkarpatské Rusi v době těsně po 1. světové válce a příběh vojenského zběha a později zbojníka Nikoly Šuhaje (Jaroslav Slánský) a jeho milé Eržiky Dračové (Veronika Pavlasová). Právě všední život s celou jeho bídou na chudém uzemí, kterému neustále vládne jiný národ – Němci, Maďaři, Rumuni, se Miroslavu Hanušovi podařilo na jevišti mistrně zobrazit. Postavil proti sobě obyvatele Podkarpatské Rusi s jejich životními rituály a filozofií a české četníky, kteří byli nově vzniklým státem vysláni, aby zde zavedli řád a udržovali pořádek. Chybou ovšem je, že onen nový řád zcela popírá tradice Podkarpatských Rusů. Vyvstává tak konflikt přivandrovalé cizí „vrchnosti“ a utlačovaného původního obyvatelstva, tedy konflikt, který známe velmi dobře i my Češi.

Nikola je v kladenské inscenaci symbolem svobodného života, mýtem či spíše snem o statečnosti, schopnosti vzdoru, na druhou stranu je ale i živoucím člověkem plným vášní, který dokáže milovat i jít bezohledně za svým cílem. Podkarpatští Rusové jsou inscenováni jako všudypřítomný mnohahlavý chór, z něhož vystupují jednotlivé postavy, aby se zapojily do příběhu Nikoly, a po odehrání svého výstupu se vrátily zpět. Této koncepci skvěle slouží všední, v přírodních barvách vyvedené a lidovým krojem lehce inspirované kostýmy Zuzany Ježkové a poetická rustikální, horizontálně členěná scéna Ondřeje Nekvasila, která umožňuje rozehrání simultánních scén a maximálního využití zadního plánu, právě pro davové scény. Režisér na ní efektně i efektivně, ale zároveň přísně logicky aranžuje jednotlivé výstupy, intimní i davové, mj. smuteční průvody či skvělý závěr prvního dějství, kdy Velitel četníků stojí proti celé Koločavě. Atmosféru dotváří i expresivní působivé svícení, především šerosvit a využití tzv. tvrdých světel při umírání. Nápadité je též znakové využití sekery, v lidové symbolice nevěsty a zároveň smrti, jejíž úder ohlašuje smrt nebo zásadní dějový zvrat.

V titulní roli zazářil pěvecky i herecky výborně disponovaný Jaroslav Slánský, který svého Nikolu obdařil prostou hrdostí i furiantským vzdorem a na druhou stranu vroucí láskou k milované Eržice a otcovskou pýchou na svého syna. Láska se mu také stala osudnou, neboť po nevěře Eržiky ztratil jakýkoliv smysl života a téměř dobrovolně se nechal zabít svými druhy. I tuto změnu dokázal J. Slánský zahrát s velkou citlivostí a bez jakýchkoliv známek patosu.

Nikolovým hlavním protihráčem je Velitel četníků, kterého Jan Krafka hraje s žoviální krutostí estébáků z neblaze proslulých 50. let 20. století. Dokáže být až bestiálně krutý, neúspěch jej dovádí k zuřivosti a k ďábelským ultimátům, kterými terorizuje obyvatele Koločavy. Archetypem člověka, který přežije všechny režimy a ve všech se má dobře, je židovský kupec Mageri Zdeňka Dolanského, jenž skvěle interpretuje židovskou filozofii dvou možných cest, z nichž si vždy dokáže vybrat tu pravou, či spíše tu výhodnější a výnosnější. Hereckým koncertem je především jeho závěrečný dialog s Velitelem četníků. Výrazně na sebe upozornil také nový člen souboru Radim Jíra v postavách Jejku Horbasa a Šuhajova mladšího bratra Jury. V další mužských rolích se zaskvěli i Lukáš Jurek, Miroslav Večerka či Zdeněk Velen.

Ženský prvek v inscenaci zastupuje především majestátní a mateřská Morana Jany Jiskrové a Veronika Pavlasová jako smyslná Eržika. Obě postavy jsou dvěma stranami jedné a téže mince, symbolizují začátek i konec, lásku i zradu, vášeň i chlad, zrození i smrt. Tak vede obě herečky, které daný obsah vrchovatě naplňují, i režisér, v určitých chvílích dokonce zdvojuje jejich gesta a podobný princip je akcentován i jejich choreografii.

Velkou devízou inscenace je její kvalitní hudební a pěvecké nastudování, jež vedl Hanušův stálý spolupracovník Milan Potoček, který je též autorem hudebního aranžmá. Herci za doprovodu živého (!) orchestru, zpívají suverénně a s logickým obsahem, aniž by se utápěli v sentimentu, jejich zpěvu je v sólech i ve sborech rozumět, což není dnes běžné.

Další podstatnou složkou inscenace je vkusně účelná choreografie Jany Hanušové-Vašákové, vycházející z tradičních obřadů (mužských i ženských), hojně využívající znakovosti a zakomponování do scénografie. Herci ji navíc zvládají s přehledem a naplňují ji s maximální energičností.

Kladenská Balada pro banditu, v níž se s velkým nasazením a entuziasmem představil téměř celý místní soubor, je ukázkou poctivé, smysluplné a stylově čisté inscenace, v níž jsou všechny složky sjednoceny, v níž jsou v rovnováze forma s obsahem. Miroslav Hanuš spolu s celým ansámblem přistupoval ke zvolené látce s pokorou, s vírou v její kvalitu a pro její interpretaci volil ty nejjednodušší prostředky bez snahy o prázdný efekt. A právě v prostotě je ukryta krása zmiňované inscenace, která je především jevištní básní-baladou. Středočeské divadlo Kladno tedy opět dokázalo, že patří ke špičce českého divadelnictví současnosti.