Recenze

Nietzsche: Život, to je dlouhá smrt
psáno z představení: 15.4.2012, Veronika Steffanová
foto: Jakub Jíra
foto: foto: foto: foto:
Po Maestrovi a Markétce se Husa na provázku opět vrací k ďábelskému námětu. Jan Mikulášek sáhl po díle Thomase Manna Doktor Faustus a opět dokázal, že práce podle literární předlohy mu svědčí.

Doktor Faustus je životní dílo Thomase Manna. Začal na něm pracovat v době, kdy zuřila druhá světová válka, ale námět měl v hlavě několik desítek let. Teprve válka v něm probudila nutkání nápad přepsat na papír. Místo původního příběhu o paktu s ďáblem z toho nakonec vznikla studie jednoho člověka a jeho vnitřního světa, který ho terorizuje hůř než nějaký pekelník. Hlavního hrdinu obklopuje mnoho dalších postav a dohromady jejich obraz může čtenář chápat jako sondu do německé společnosti před druhou světovou válkou.

Režisér Jan Mikulášek se sice rozhodl zalidnit jeviště spoustou herců, ale jen několik z nich je skutečně důležitých. Hlavní roli skladatele Adriana Leverkühna svěřil Robertu Miklušovi. Svým trochu výstředním zjevem se na genia docela hodí, zároveň však působí trochu průhledně a přesto, že hra je hlavně o něm, diváci ho vnímají jako méně výrazného. Naopak jeho přítel, a v knize vypravěč příběhu, Serenus Zeitblom ovládne jeviště kdykoli na něj vstoupí. Jan Kolařík zářil už jako Maestro ve výše zmíněné inscenaci a ani tentokrát nezklamal. Zatímco při deklamování pravd z Mannova románu skrze ústa jiných herců může divákova pozornost uletět kamsi mimo sál, Kolařík nikdy nenechá člověka ani na okamžik vydechnout.

Mezi další důležité postavy patří sestry Roddovy. Ines v podání Petry Bučkové (alternována Evou Vrbkovou) působila správně jako starší a zkušenější ze sourozenců, ale zároveň se v ní pod maskou ušlechtilosti skrývala křehká duše zničená neuspokojivým manželstvím. Naopak s Anežkou Kubátovou v roli mladší sestry Clarissy jsem měla trochu problém a to proto, že ji stále vidím jako Blbou Verunu, tedy mladou, nezkušenou a naivní holčičku. Clarissa páchající sebevraždu by podle mě měla být buď více utopená ve svých citech, nebo o trochu více afektovaná ve svém jednání.

Naopak výborně se podařilo obsadit Esmeraldu, tedy prostitutku, od které se Adrian nakazí syfilidou, která v Mannově díle symbolizuje ďábla. Její protagonistka Gabriela Štefanová má uhrančivé oči, a pokud měl někdo pobláznit nezkušeného mladého skladatele, musela to být ona. I když to zní jako nonsens, děvka s osobností skutečně existuje.

Právě boj se syfilidou motivoval Leverkühna při skládání symfonií a kantát. Skutečný skladatel hudby k inscenaci však nosí jméno Petr Hromádka a jeho je hudba okouzlující. Podmanivé předehry nahlodávají divákovu jistotu, že přišel na činohru. Tři nástroje, housle, klavír a violoncello dláždí cestu do nitra skladatelovy duše a troufám si odhadnout, že jejich zvuk se donese i do nominací na Cenu Alfréda Radoka.

Kromě hudby vytvořil zbytek divadelního prostředí Marek Cpin. S Janem Mikuláškem už mají na kontě mnoho úspěšných inscenacích a Doktor Faustus tomuto označení také neunikne. Stejně jako například ve Třech sestrách (Divadlo v Dlouhé) i tady se Marek Cpin uchýlil k černobílé scéně. Muži se oblékli do fraků nebo sak a ženy do sukní různé délky. Clarissa jediná dostala sněhovou barvu, všichni ostatní kontrastují s bílou scénou.

Opět stejně jako ve Třech sestrách i tady se všichni herci po přestávce vrací v trochu pozměněném oděvu, který tak ještě více umocňuje jejich změnu z černobílých skic na skutečné osobnosti. Jediná Clarissa zůstává v bílé a po zbytek času už působí jen jako jakýsi duch, neurčitá postava z davu.

Možná stále čekáte, kdy konečně přijde ďábel. Jak už jsem poznamenala, jeho postavu zpodobňuje především smrtelná nemoc a tedy by snad ani nebylo nutné ho na jeviště tahat. Režisér se však rozhodl postavu zhmotnit a jejím představitelem zvolil Tomáše Sýkoru. Drobný detail v podobě náušnice v uchu mu dává vzhled mafiána nebo dealera drog. Ale i na něj by mu chyběla kapka charismatu či ďábelského lesku v očích. Daleko víc působí jako parazit, bohužel nejen jako ten, který způsobuje smrtelnou nemoc.

Další pro mě méně příjemnou součástí inscenace byla kamera. Ďábel s ní několikrát během inscenace prochází mezi herci a zabírá situace či předměty, které by jinak divákovi pro svou titěrnost unikly. Obraz se promítá nad scénu, kde je pro tyto účely umístěna bílá plocha. Poprvé divák sleduje pohyb barevných motýlků, které mají jednotliví herci vytetovány na různých částech těla. Později se nabízí detailní pohled do tváře skladatele právě ve chvíli, kdy se jeho osud pečetí smilstvem s prostitutkou. Nakonec prochází ďábel po scéně, na jejíž podlaze je napsáno několik vzkazů či snad myšlenek z celé hry. Bohužel kamera není příliš kvalitní a přirozené chvění obrazu stejně znemožňuje jednotlivé vzkazy přečíst. Ve výsledku mě kamera spíše rušila, a když pominu úvodní scénu s motýly, asi bych se bez ní zcela obešla.

Husa na provázku obohatila svůj repertoár o další hru na motivy známé knihy a k tomu s pekelným tématem. Stejně jako Maestro a Markétka stojí Doktor Faustus za vidění, a to především díky myšlenkové koncepci, hudbě a scéně. Ani tentokrát se inscenace nevyhnula nedokonalým hercům a místy šroubovaným divadelním prostředkům. Jan Mikulášek i přesto dosáhl dobrého výsledku a zpřístupnil širokému publiku jinak velmi náročnou knihu. Vytáhl z ní to pro dnešní dobu podstatné, tedy nitro jedince a jeho degeneraci v konzumním prostředí. Tehdejší krizi ve společnosti Thomas Mann promítl do krize v hudbě a paralelu s dnešní situací budeme hledat více než snadno.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.