Recenze

František Langer ke vzniku Periferie mimo jiné uvedl: „Děj Periferie mi rostl současně s ovzduším hry. (...) Freudovy práce mne tehdy upozornily na zjev zvaný podvědomí. A já začal naň myslit, ovšem zcela nevědecky (...). Hlavně mne zaujala ,povídavost´ vrahů a celá ta romantika kolem ní. To byla záhada, podvědomí, kterou bylo možno řešit i po zločinu a trestu. Pro mne byla jejím klasickým příkladem dobře utajená vražda v Krči u Prahy, kde vrah teprve po desítiletí vykopal kosti zavražděné ženy, naházel je přes plot k cestě a napsal nad nimi na balicí papír: Ta byla zabita ve sklepě.“

Divadelní hru na téma zločinu a trestu po česku má od ledna 2013 v rámci dramaturgické linie „česká divadelní klasika“ na repertoáru Moravské divadlo Olomouc. Langerův text nabízí potencionálním tvůrcům hned několik možných úhlů náhledu a více variant závěrečných scén. Režisér Štěpán Pácl spolu s dramaturgem Milanem Šotkem vybrali první, původní, variantu a pro tápání hlavního hrdiny Franciho v nevyzrálém vědomí zvolili loutkově kabaretní styl, navíc dobře korespondující s prvorepublikovou češtinou.

Olomoucká inscenace se snaží přenést atmosféru periferie do hlediště a vtáhnout diváka do myšlenkového světa protagonistů. Jednotlivé postavy se často staví (nebo tančí) čelem k publiku a bok po boku vedou dialogy ve vzájemném odcizení, směrem do lidí. Předávají jim tak otupělost vlastního svědomí, svůj snížený práh citlivosti a cynismus, který už sami nevnímají. Lehkost, s jakou si počínají, ať už jde o vraždy nebo „řemeslo“, se často obrací v černý humor.

Hlavní kabaretiér, potažmo Franciho osud, na sebe postupně bere nejrůznější podoby (švec, číšník, komisař) a nastavováním hranic směruje svého svěřence jako jediného vyvoleného k uvědomění. Franci je mladíkem s doposud dětsky naivní duší na straně jedné a nedobrovolným vrahem, formovaným sociálním prostředím a nepsanými pravidly života na okraji společnosti, na straně druhé.

Láska mezi ním a prostitutkou Annou vzplane rychle, od počátku ji ale stvrzuje i rozděluje mrtvola Annina zákazníka, kterého Franci nechtěně zabil. Zamilovaná Anna, přestože cítí nesprávnost svého jednání, není schopna prostituce zanechat. Ani Franci nepřestává koketovat se ženami. Zato však začíná koketovat s egoistickou potřebou pochlubit se, jaké že ho potkalo štěstí – přestože zabil člověka, daří se mu profesně i lidsky. Touha po obdivu ostatních, falešný pocit hrdinství a potřeba vypovídat se v něm začnou probouzet svědomí a mění se v potřebu spravedlivého trestu, očištění. Annina láska mu nakonec pomůže udělat poslední, absurdní krok.

Celý děj se odehrává v bezmála taneční, nezúčastněné atmosféře, podtržené kabaretní hudbou Jakuba Kudláče v živém provedení. That´s Life on the Edge. Asi jako kdybyste se dívali v televizi na kriminální zprávy.

V kontrastu ke kabaretnímu stylu hry stojí jednoduchá scéna Pavly Kamanové. Zadní stěna, pokrytá archy bílého papíru, připomíná vedle uniformity dělnických „králíkáren“ byrokracii právních norem a zákonů, v závěru se pak hroutí jako šupiny padající z očí. Uniformitu podtrhují variabilní řady lavic. Ty mohou být noclehárnou, hospodskou zahrádkou, hledištěm nebo třeba notovou osnovou osudu, podle toho, co se v prostoru právě odehrává. Když se ve druhé půli ze scény postupně vytrácí, Franciho dosavadní vnitřní svět se kafkovsky rozpadá. Honosnější prostředí nebo intimní momenty se odehrávají před rudým sametem opony.

Ivan Dejmal se pro roli Franciho narodil. Má čistý, zářivý pohled neviňátka, při setkání se ženami se ale jeho oči lesknou vášní, a jakmile narazí na hranice vlastní omezenosti, topí se v bezradnosti. Ve chvíli rodícího se duchovního osvícení, kdy pobíhá mezi lavicemi, dokonale vystihuje utrpení, které Francimu jeho obsedantní myšlenky způsobují. Později se v honbě za sebeodhalením a trestem mění v bezmála umanutého blázna.

Prostitutka Anna Terezy Richtrové se naopak jeví celou dobu spíše povrchně, ačkoliv je schopna položit za Franciho život. Obdobný odstup přijala Lenka Kočišová jako vdova po zavražděném. Celkovému pojetí inscenace takové polohy odpovídají, nicméně činí z ženských rolí možná až zbytečně ploché loutky.

Průvodce v mnoha osobách Petr Kubes vystupuje s nadhledem a do všech svých postav vkládá odpovídající energii. Největší úkol plní v závěru, kdy vyznění inscenace leží právě na něm. Nelehkou úlohu tu má také Barborka Jiřího Nebenführera, který se jinak po celou dobu dobře doplňuje s kulhavým Tonym Vojtěcha Lipiny. Oba zrcadlí lesk a bídu sociálně slabé skupiny.

Oživení na scéně a malý herecký koncert předvádí ve vděčné roli Soudce Václav Bahník. Pomatený autoritativní alkoholik padne svou pravdou Francimu do noty. Zdá se, že je jediný spravedlivý, dokud nevyřkne svou radu, která se vymyká běžným měřítkům, nikoli však měřítkům periferie. Pozadu nezůstávají ani ostatní účinkující v menších rolích, Klára Klepáčkova (Služka), Roman Vencl (Pán), Jaroslav Krejčí (Ředitel baru) a další.

Režisér Štěpán Pácl dal Periferii záměrně odlehčenou, odosobněnou formu, která jako ledovec skrývá to podstatné pod hladinou, což představuje i jisté úskalí inscenace. Nevynáší žádný soud, jen klade otázku, nakolik je Franci, dítě vychované podle zákonu džungle, schopen dosáhnout sebereflexe – a za jakou cenu.