Recenze

Jen pár dní před devadesátým výročím úmrtí Franze Kafky uvedlo Švandovo divadlo zbrusu novou adaptaci povídky Proměna. Verze režiséra Dodo Gombára a dramaturgyně Lucie Kolouchové se Kafkou inspiruje spíše volně a nabízí divákovi vlastní pohled na věc. Že by Kafka pro 21 století?

Podobně jako v jiných prózách pražského, německy píšícího spisovatele je i na začátku Proměny absurdní, nepochopitelná situace. Obchodní cestující Řehoř Samsa se probudí ve své posteli jako obří hmyz. Nemůže do práce, obtížně komunikuje s okolím, rodina, která na něm byla finančně závislá, netuší, co si počít. Mají se chovat k přeměněnému Řehořovi jako k synovi, respektive bratrovi? Nebo ho přehlížet a trápit hladem jako obtížný hmyz, kterým se stal?

Výklad Kafkových povídek a novel není snadný, pro literární vědce je spisovatel stále záhadou. Jeho dílu nelze upřít originálnost, zároveň je často temné a znepokojivé. Smíchovská inscenace se ovšem u diváka snaží navodit spíše pocit odporu a znechucení než znepokojení. V souladu s Kafkou je tento základní pocit hyperbolizován, a tak jsou všechny postavy kreatury, které si v nelidskosti nezadají s ubohým Řehořem.

Inscenace je nabita znaky a symboly, které v mnoha případech není snadné rozklíčovat. Otázkou je, zda se o to divák má vůbec snažit, jelikož je několika zcizeními naznačeno, že ne vše tvůrci myslí vážně. K nejkřiklavějším, do očí bijícím symbolům patří vyobrazení Řehoře Samsy jako Ježíše Krista trpícího a umírajícího na kříži.

Deklarovaným tématem inscenace má být vzpoura proti očekávání, avšak to by musel být hlavní postavou skutečně Řehoř, který se (nedobrovolně) vzbouřil proti zavedeným pořádkům. Jenže prim tu hraje jeho rodina, která se topí v dluzích a dosud se dokázala uživit jen díky Řehořově finančním příspěvkům. Když pramen snadno získaných peněz vyschne, otočí se ke svému nejbližšímu příbuznému zády. V Samsově rodině se snoubí snad všechny charakterové defekty spojené s maloměšťáctvím a příživnickým způsobem života. Lidé z jejich okolí si s nimi v nestvůrnosti příliš nezadají, což platí především pro sexuálně neukojenou služebnou (Andrea Buršová) i nechutně pedantského prokuristu (David Punčochář).

Trochu nejasná pro mě byla úloha dvou homosexuálních nájemníků. Zpočátku to vypadá, že jejich vyzývavé, otevřeně homosexuální chování bude odrazovým můstkem pro kritiku homofobie ve společnosti. Jenže postupně se ukazuje, že jsou oba milenci (v podání Tomáše Pavelky a Patrika Děrgela) podobné kreautury jako Samsovi. Jejich scény jsou tak vlastně jen klaunskými intermezzy a postupem času už spíše čistou provokací a zkouškou, co všechno konzervativní divák snese.

Herci nemají vůbec jednoduchou úlohu, režisér je vedl k vyhrocené expresi. Ta však začíná být postupem času poněkud únavná. Aby se sdělení dostalo až k divákovi, není přece nutné ho vykřičet z plných plic. Protagonisté téhle zvláštní podívané se také musí zorientovat v pro ně neznámém prostoru – hraje se totiž převážně v hledišti, zatímco diváci sedí na jevišti. Nezvyklý pohled umožnil trochu si pohrát s výtvarnou stránkou inscenace, i když to nemělo zdaleka takový účinek jako v Poledním údělu Divadla v Dlouhé, kde byl využit podobný princip obrácené perspektivy.

Marek Pospíchal je v úloze Řehoře Samsy trochu upozaděn, jeho role obsahuje hodně neartikulovaného řevu a fyzicky obtížných kreací. Nejvíce prostoru dostávají Petr Vaněk, Kristýna Frejová a Martina Krátká jako Řehořova rodina. V rámci režijního zadání si všichni tři vedou dobře.

Švandovo divadlo si zaslouží pochvalu za odvahu ve využití zvolených prostředků. Na Smíchově nechtějí jít vstříc představě konzervativního měšťanského divadla, a tak riskují, nesázejí na jistotu. I v případě Proměny využívá Dodo Gombár spíše jen fragmenty Kafkova textu, které pak kombinuje třeba i se spisovatelovým slavným Dopisem otci. To, že je text přiblížen současnosti je jen dobře. Bohužel se však po cestě ztratila i křehká, temně groteskní atmosféra předlohy.