Recenze

Pojednání o americkém snu na jevišti Činoherního klubu
psáno z představení: 6.6.2009, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Pavel Nesvadba
foto: Pavel Nesvadbafoto: Pavel Nesvadba
O Americe se říká, že je to země neomezených možností. A něco na tom možná bude. V malých podzemních obchůdcích sní miliony drobných obchodníčků svůj americký sen – sen o tom, že jednoho dne zbohatnou a stanou se zajištěnými, zámožnými nebo dokonce neřestně bohatými. Podobná myšlenka se vkrádá na mysl i Donu Dubrowovi, majiteli maličkého krámku s honosným názvem „Donův maloobchod“. Donův podzemní krámek připomíná něco mezi hokynářstvím, vetešnictvím a bazarem. Svému majiteli přináší jen průměrný výnos, ani z toho však Don Dubrow příliš velký užitek nemá. Od rána do večera totiž musí sedět uvnitř a hlídat své obchody, protože kdyby je chvíli nehlídal, věci by se zcela jistě vyvíjely úplně špatným směrem. Navíc tu není nikdo, komu by mohl svůj obchod aspoň na okamžik svěřit – poblíž se vyskytuje jen mladík jménem Bob, Donův poskok a příležitostný zlodějíček, v úsudku možná maličko pomalejší, zato však celkem spolehlivý a snaživý. A také Donův přítel a občasný obchodní partner Walter Cole zvaný Teach. Na oba by se Don možná mohl spolehnout. Jenomže odvěká zkušenost Donovi říká, že přátelství a obchody není dobré míchat dohromady. A tahle pravda je stejně univerzální jako věta o tom, že velké plány se většinou zadrhávají o malicherné překážky a velké cíle ztroskotávají na drobných nedorozuměních. Podobně jako Donův sen o tom, jak snadné je zbohatnout prostřednictvím historicky cenných mincí s americkým bizonem na líci a hlavou indiána na rubu.

Hra Americký bizon je v pořadí již druhou inscenací uváděnou na prknech Činoherního klubu, jejímž autorem je americký dramatik David Mamet. V roce 2004 měla v tomto divadle českou premiéru jiná Mametova hra, konkrétně komedie s názvem Sexuální perverze v Chicagu. Obě tyto inscenace přitom spojuje především osoba režiséra. Tím není nikdo jiný než mimořádně talentovaný režisér, dnes už spíše jen příležitostný herec, zato však stále zdatnější překladatel Ondřej Sokol. Ondřej Sokol jako režisér a v řadě případů i jako překladatel systematicky vyhledává a mapuje jistou část angloamerické dramatické tvorby, o níž ještě před deseti lety neměla česká divácká obec téměř žádné povědomí. Tato jasná dramaturgická linie Činoherního klubu vede od soudobých autorů (Martin McDonagh – Osiřelý západ, Pan polštář) přes autory poválečné generace (David Mamet – Sexuální perverze v Chicagu, Americký bizon), až k autorům téměř sto let starým (John Millington Synge – Hrdina západu). Sokolova cílevědomá činnost na tomto inscenačním poli činí v současné době Činoherní klub výjimečným a odlišuje tuto scénu na první pohled od všech ostatních pražských divadel. I to je jedním z důvodů, proč stojí za to inscenaci Americký bizon vidět.

Druhým dobrým důvodem je pak trojice herců, která v Mametově hře v Činoherním klubu vystupuje. Na maličkém jevišti, kterým pražský Činoherní klub disponuje, jsou pro úspěch inscenace klíčové především herecké výkony. Mametova hra se vyznačuje téměř komorní zápletkou a vše podstatné je v ní založeno na interakci pouze tří herců. Také v této inscenaci se proto uplatňuje největší deviza Činoherního klubu, totiž minimální vzdálenost mezi jevištěm a hledištěm: těsný kontakt s diváky neumožňuje hercům nic ošidit; a kdo chce udržet diváku pozornost napjatou, nesmí ani na okamžik polevit. O této průvodní vlastnosti genia loci Činoherního klubu vědí jistě svoje všichni tři představitelé inscenace Americký bizon – Petr Nárožný, Michal Pavlata a Marek Taclík. Všimněme si jich proto pěkně popořadě. Petr Nárožný v úloze mazaného avšak v zásadě dobromyslného Dona Dubrowa využívá spíše pomalejšího rozjezdu a do své role se dostává jakoby postupně. Oč je však jeho rozjezd pozvolnější, o to důmyslnější jsou výsledky, k nimž se v průběhu inscenace dopracovává. Jeho role je budována jakoby zevnitř a vše podstatné se v ní zdá být domyšleno do nejmenšího detailu.

Zcela jinou cestou se vydává Michal Pavlata v živelně pojaté roli Donova společníka Teache. Zde si přitom nelze odpustit malou odbočku. Pro cestu režiséra a překladatele Ondřeje Sokola krajinou angloamerické dramatiky se zdá být charakteristické mimo jiné také to, že v každé ze svých inscenací nabídne některému z kmenových herců Činoherního klubu poměrně nečekanou hereckou příležitost. V Mametových Sexuálních perverzích v Chicagu exceloval Jaromír Dulava, v Syngeho Hrdinovi západu vynesla úloha Christy Mahona Jaroslavu Pleslovi Cenu Alfréda Radoka, McDonaghův Pan polštář je hereckým koncertem zejména Ondřeje Vetchého a Osiřelý západ téhož autora objevil pro Činoherní klub tragikomický potenciál Marka Taclíka. Herecký výkon Michala Pavlaty v inscenaci Americký bizon lze bez uzardění zařadit do této pomyslné řady mimořádných a beze zbytku využitých hereckých příležitostí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že z marketingového hlediska má v této inscenaci být hlavním lákadlem pro diváky osoba Petra Nárožného. Petru Nárožnému samozřejmě nelze v jeho přístupu k roli nic podstatného vytknout. Nejvýraznější osobou na jevišti, skutečným hybatelem děje a současně svorníkem celé inscenace však není Nárožného Don Dubrow, ale neurotický, hamižný, přitom však v hloubi duše nešťastný Teach v podání Michala Pavlaty. Třetí z herců, Marek Taclík, nemá na jevišti v roli Boba ani tolik času, ani tolik prostoru jako jeho dva starší a zkušenější kolegové. Ze své role však dokáže vytěžit maximum a je proto svým kolegům zcela rovnocenným partnerem.

Americký sen je víra či názor, podle které každý především pomocí tvrdé práce, chytrosti a odvahy může dosáhnout význačného společenského vzestupu a zbohatnutí. V případě Dona Dubrowa a jeho dvou společníků se vinou malicherných a veskrze nahodilých překážek tato víra nakonec nenaplnila. To by nás však nemělo svádět k domněnce, že nic takového jako americký sen ve skutečnosti neexistuje. Výrazný společenský a umělecký vzestup Činoherního klubu, ke kterému v posledním desetiletí došlo, může být nejlepším důkazem toho, že odvahou, chytrostí a tvrdou prací lze amerického snu dosáhnout i na českých jevištích.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.