Recenze

Příští stanice Petušky. Tak na zdraví!
psáno z představení: 24.6.2012, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Radovan Štastný
foto: Radovan Štastnýfoto: Radovan Štastný
Bible všech alkoholiků, takový podtitul má inscenace ostavského Národního divadla založená na autobiografickém textu Venedikta Jerofejeva. V Ostravě dokázali dramaturg Marek Pivovar a režisér a zároveň představitel titulní role Tomáš Jirman přetavit Jerofejevovu poému ve svébytnou hořkosměšnou jevištní báseň.

Celý příběh je prostinký – opilec Venečka se ráno probudí kdesi na schodišti jednoho moskevského domu s obrovskou kocovinou a jediné místo, na které je schopen trefit je nádraží. A tak se rozhodne, že se vypraví do Petušek za svou milou. Na dvouhodinovou cestu vlakem je nutné se dobře zásobit několika flaškami tvrdého alkoholu. Na jeho odysseie doprovází Venečku nejen zvláštní a (jak jinak) opilí spolucestující, ale třeba i andělé. Realita se mísí s fikcí, opilecká životní moudra zase s cennými radami do života a s příběhy o lásce jako od Ivana Sergejeviče Turgeněva.

Inscenačnímu týmu se podařilo na malém prostoru vystavět působivou inscenaci, která zaujme svým nevtíravým humorem i lehce sentimentální atmosférou životního ztroskotanectví. Některé scény mají vyloženě komický charakter – jde třeba o Venečkovy grafy spotřeby alkoholu, kvůli kterým byl propuštěn z práce, nebo o recepty těch nejlepších ruských koktejlů, jejimiž přísadami jsou kromě nezbytného „denaturáku“ třeba lepidlo nebo brzdová kapalina. Nechybí ani praktická ukázka míchání takového drinku. Aby divákům nebylo líto, že nemohou koktejly s lákavými názvy jako Duch Ženevy ochutnat, začnou mezi ně herci rozlévat alespoň griotku či vodku. Jednoduchý, ale působivý trik – diváci se tak vlastně částečně stávají součástí pijáckých orgií ve vlaku do Petušek.

Chytrá, ale rovněž velmi vtipná je scéna, ve které si pijáci dokazují, že každý, kdo v Rusku něco znamenal, pil jako duha. Vrtá jim ale v hlavě, jak mohl Goethe tvořit, aniž by se dotkl alkoholu. Rozuzlení je jednoduché, místo sebe totiž nechal pít své postavy a když měl sebevražedné sklony, tak prohnal kuli hlavou mladého Werthera.

Rozsahově je inscenace Moskva – Petušky sice nevelkým příspěvkem hradeckého festivalu Divadlo evropských regionů, co do kvality patří ale k tomu nejzajímavějšímu. Kromě povedené dramatizace, která opět ukazuje, jak znamenitého má ostravská první scéna v Marku Pivovarovi dramaturga, jsou to hlavně herecké výkony. Velká část zodpovědnosti spočívá na bedrech Tomáše Jirmana, který jako jediný neztvárňuje více rolí. Venečka je v jeho podání neodolatelný, lásku k alkoholu mu věříte každým coulem. Popis toho, co všechno vypil, proměňuje až v jakousi poezii. Ostatní herci Jirmanovi zdatně sekundují a lehkými tahy načrtávají ztracené existence moskevských ulic a předměstí, kde chlastá skutečně každý, protože to ani jinak nejde. Vhodným doplňkem je pak znělá ruská hudba.

A převládající dojem po konci představení? Chuť na něco ostřejšího. Tak na zdraví!

(psáno z představení ve Studiu Beseda v rámci festivalu Divadlo evropských regionů)


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.