Recenze

Razantní, ale jednostranný výklad Shakespeara
psáno z představení: 15.3.2018, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
V Polsku patří Jan Klata k renomovaným režisérům, jeho svébytná divadelní poetika mu ovšem vynesla ostrakizaci ze strany autoritářského režimu strany Právo a spravedlnost, jelikož ve svých dílech tepe pokrytectví a upozorňuje na nešvary současné (nejen) polské společnosti. Po mnoha úspěšných hostování po celé Evropě se s Klatovým dílem mají možnost seznámit i čeští diváci. V Divadle pod Palmovkou nastudoval Shakespearovu komedii Něco za něco.

Nastudování je to skutečně razantní a ze Shakespeara toho zas tak moc nezbylo. Klata odstranil většinu vedlejších motivů, které se pro směřování jeho inscenace jevily jako nadbytečné. Popsat libeňskou inscenaci žánrem komedie je také poněkud matoucí, jelikož režisér nechává v Shakespearově textu rezonovat především temnější stránky předlohy. Vypráví o moci, manipulaci, mužském šovinismu a krutosti, se kterou silnější ubližují slabším.

Hraje se na téměř prázdném jevišti, které připomíná boxerský ring. Do toho všeho burácí ohlušující rocková hudba, která zesiluje emoce. Klata se snaží, aby inscenace u diváka vzbuzovala místy až fyzický odpor. Docílil toho chladným vizuálem a především neúměrně natahovanými scénami, jako je extatické zoufalství Isabely či „znásilnění“ Mariany Angelem. Vrcholem této odpudivosti je pak závěrečný obraz, který je u Shakespeara jakýmsi happy endem. Pod Palmovkou je ovšem tato scéna tvrdým direktem, kníže jako deus ex machina zařídí svatbu jednotlivým postavám, aby pak sňatek nabídl i zoufalé Isabele, která s výrazem čiré hrůzy sleduje, jak se slizký kníže svléká a pomalu si pohrává s umělým přirozením stojícím na scéně.

Režisér Jan Klata přesně věděl, co chce svým Něco za něco říci, a jde za tímto vyznění bez servítek. Žádné pomrkávání na diváka, že je to vlastně všechno jen sranda, že se vše v dobré obrátí. Svět, který na jevišti vystavěl, je krutý, cloumá jím chtíč, šanci přežít v něm má jen ten, kdo se danému stavu věcí přizpůsobí. Problémem je, že Klata vyložil Shakespeara sice razantně, ale také poněkud jednostranně. Zaměřil se téměř výlučně na sexuální podtext mocenských bojů, čímž ale hru velmi zjednodušil a ochudil se tím o další možné úhly pohledu. V Shakespearově hře jde o vládu nad knížectvím, o politickou moc. A tady si, myslím, nevystačíme se zjednodušujícím viděním světa, že všem jde „jen o to jedno“. Kdyby se jednalo o rodinné drama, tak budiž, ale boj o moc v nejvyšších patrech politiky není tak přímočarý. Moc nad lidmi a jejich životy zdá se být mnohdy větším stimulantem než sexuální žádostivost.

V některých okamžicích se tak zdá, že Klata neodhadl míru a nadřadil trochu pubertální provokaci smysluplnějšímu výkladu hry. Zjevné je to u vedlejších postav, u nichž jsem bohužel nedokázal rozklíčovat, proč je jedna z nich transvestita, druhá chodí převlečená za banán a třetí vypadá jako záchranář z Pobřežní hlídky. Nutno podotknout, že Klatovy se evidentně o smysluplnosti jeho koncepce podařilo přesvědčit herecký soubor, groteskní stylizace postav hercům vychází a zážitek z viděného zvyšuje.

Hostující Jan Vlasák dokáže jako starý Kníže bez mrknutí oka přejít z dobrosrdečného vládce, který řeší problémy svých poddaných, v chlípného mocipána, který s naprostým pohrdáním a absencí jakéhokoliv citu vyžaduje, aby mu byla oběť jeho touhy po vůli. Už poněkolikáté je opravdu radost sledovat herectví Terezy Dočkalové, jejíž Isabela je vzdorná, ironická a velmi živá. Není to ušlápnutá novicka bez vlastního názoru, o to děsivěji vyznívá, jak si s ní pohrávají ti, kterým nemá sílu vzdorovat. Závěrečný obraz pak dokonává její duševní znásilnění – jindy výřečná dívka už se nezmůže na žádná slova, jejich místo už zaujímá jen pláč. Jan Teplý hraje Angela úsečně, jeho mochtivost je nenápadná, postava je navíc svírána vnitřní nejistotou.

I přes zmíněné nedostatky má nová inscenace jednu velmi pozitivní vlastnost – provokuje a vybízí diváka k přemýšlení. Když člověk odchází z hlediště po skončení představení, zaslechne často útržky rozhovorů a zjistí, že mnoho diváků řeší spíš, zda si dát v divadelním klubu bílé nebo červené víno, místo toho, aby se bavili o inscenaci. U Něco za něco tomu tak ani zdaleka nebylo, zhlédnuté dílo se probírá ve frontě u šaten, před divadlem všude. Ozývají se razantní odsudky (zvláště od konzervativních abonentů), ale i hlubokomyslnější rozbory viděného. Tím je Klatova inscenace vzácná, v českém divadelním prostředí se právě takovou diskusi o smyslu uměleckého díla daří nastartovat málokdy. Proto je libeňskou inscenaci dobré vidět a udělat si na ni vlastní názor.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.