Recenze

Thomas Vinterberg se stal v polovině devadesátých let jedním ze spolutvůrců manifestu Dogma 95, podle kterého měli být filmaři co nejvěrnější realitě. Patrně nejslavnějším snímkem tohoto dánského režiséra se stala Rodinná slavnost, která byla úspěšně převedena i na divadelní prkna.

Otec rodiny Helge slaví šedesáté narozeniny a na svém panství pořádá velkolepou oslavu, na kterou dohlíží i profesionální obřadník. Dostavují se rodinní příslušníci, pozvaní i ti nevítaní. Jak už to na takových akcích bývá, lze očekávat vznešenou nudu a řeči o ničem. O rozruch se však ve svém přípitku postará nejstarší Helgeho syn Christian, který otce přede všemi obviní ze sexuálního obtěžování, kterého se měl dopouštět nejen na něm, ale i Christianově sestře. Ta před pár měsíci spáchala sebevraždu, s čímž se jednotliví členové rodiny dodnes těžko vyrovnávají. Ačkoliv Christianovi zpočátku nikdo nevěří, začnou se rychle projevovat patologické rodinné vztahy, ve kterých zášť a nenávist dlouhá léta jen bublala pod povrchem.

Ačkoliv by se dle předchozího popisu mohlo zdát, že Rodinná slavnost je psychologickou drobnokresbou, není tomu tak. Většina situací a charakterů je silně hyperbolizována, příběh je vyhrocen až do krajnosti. Ostravská inscenace je tak plná silných emocí a expresivního hereckého projevu. Jen škoda, že občas ty emoce působí odtažitě, přes portál se do hlediště vesměs nepřenáší. Celá hra je totiž vystavěna tak, že veškeré nahromaděné křivdy vyplují na povrch právě během slavnostního večera, i když se většina přítomných snaží zachovat co nejdéle zdání normálnosti. Z pravděpodobnostního hlediska by se taková oslava patrně vůbec neuskutečnila, vztahy mezi postavami jsou natolik vyšinuté, že působí skoro jako zázrak, že jediným dosavadním výsledkem této rodinné „idylky“ je jen jedna sebevražda.

Režiséru Martinu Františákovi se daří navodit dekadentní atmosféru rozkladu mezilidských vztahů, velmi k tomu přispívají i hudební a kostýmní složka. Herci jsou u Bezručů zvyklí na expresivní herecký projev, takže nemají s pojetím svých figur žádný problém. Norbert Lichý je jako otec Helge panovačným a sebejistým vládcem rodiny, který nestrpí odpor. Těžce nese, že postupem času se nálada vůči jeho osobě mění a jeho rodina mu odepírá poslušnost. Lukáš Melník staví Christiana na rozporu – nejprve se tváří jako dokonale se ovládající mladý muž, aby jeho následné šílenství relativizovalo obvinění otce z incestu. Dušan Urban má v roli druhého Helgeho syna Michaela ztíženou úlohu, jelikož jeho postava je poněkud jednostrunný buran, rasista a hrubián. Další zajímavou příležitost ve slibně se rovíjející kariéře dostala v Rodinné slavnosti Tereza Vilišová, jejíž Helena je neproniknutelnou mladou ženou, která na jedné straně chrání otce ukrytím dopisu své mrtvé sestry, na straně druhé vyjadřuje vřelé a zdá se, že i upřímné city k Christianovi.

Kdo by očekával, že závěr obstará tradiční shakespearovská vražedná smršť, bude odcházet zklamán. Konec Rodinné slavnosti se podobá spíš ranní kocovině, vášně předchozího večera už vychladly a člověku zůstává jen pocit prázdnoty a zvedající se žaludek. Všechna tajemství jsou odhalena, nezbývá než se rozejít a se vším tím svinstvem se nějak vyrovnat...

(psáno z představení v Klicperově divadle v rámci festivalu Divadlo evropských regionů)