Recenze

Roura k rouře pasuje
psáno z představení: 15.10.2010, autor recenze: Kateřina Jírová
V Divadle v Dlouhé se věnují jak velkoformátovým inscenacím typu Obrazy z francouzské revoluce či Běsi, tak miniaturám pro pár diváků (ve srovnání s velkým sálem DvD). Tyto miniatury tvoří také série kabaretů, která začala Kabaretem Richard Weiner a pokračovala velmi úspěšným Kabaretem Vian-Cami a Kabaretem Prévert-Bulis.

Jako neznalec Préverta i Bulise jsem nevěděla, co od inscenace dalšího kabaretu Divadla v Dlouhé čekat. Byla jsem zvědavá, zda uvidím variaci Kabaretu Vian-Cami, ale k tomu by se režisér Jan Borna nesnížil. Divadlo v Dlouhé se momentálně nachází v rekonstrukci, a tak hraje na různých místech po Praze. Poprvé jsem tedy viděla Kabaret Prévert-Bulis ve Studiu Švandova divadla. Byť je „Prévert“ koncipován jinak než „Cami“, přesto základní inscenační klíč zůstává stejný jako u všech Bornových režií s herci původního souboru Dejvického divadla. Borna stále vychází z poetiky loutkového divadla, a opět nás přesvědčuje, že ke sdělení a navození atmosféry stačí znak a obraz. Teď možná píchnu do vosího hnízda, ale k vytvoření kvalitní inscenace opravdu netřeba hlubokých činoherních výkonů (zvláště nemám-li v souboru činoherce).

Bornovi herci (I. Lokajová, L. Veliká, M. Doležalová, M. Matejka, P. Tesař, J. Vondráček, Č. Koliáš a M. Veliký) suverénně hrají na hudební nástroje, zpívají, vodí loutky i ztvárňují postavy Prévertových mikrodramat. Hraje se v poloaréně, na jednom z užších konců sálu Švandova divadla je „hlavní“ jeviště, kde hraje kapela, na druhém konci sálu je pouze plátno užívané pro stínohru. Obě tyto scény spojuje molo, kde se „promenují“ Claudinet, čtyři vousatí starci a další. V úvodu Kabaretu nám Jan Vondráček vysvětlí, proč spojení Prévert-Bulis. Kdo zná trochu Bolognský lesík, tomu je vše hned jasné, pro ty ostatní: Prévert s Bulisem se setkali právě tam.

Následuje pozoruhodný příběh jedné rodiny, s názvem Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina. Ve stylizovaných rolích excelují všichni, ale přeci jen nejvíce zaujme Pavel Tesař v roli Claudineta.
V další etudě V rodině sleduje matka kolumbijskou telenovelu El tubo al tubo (Roura k rouře pasuje). V televizi vidíme scény, které herci před chvílí odehráli na jevišti. Zatímco v „živém“ ztvárnění Roury k rouře pasující jsme se dobře bavili a s napětím očekávali, jakou další rodinnou lásku vzorná rodina předvede, v telenovele jsou akcentovány detailní záběry a různé střihy, které spolehlivě rozmělní dobrý text i dobré herectví.
Sama etuda V rodině pojednává o shovívavé matce, která svému synu-bratrovrahovi odpustí, přiměje stále živoucí bezhlavé tělo druhého syna, aby se smířilo s bratrem, a oba bratry nasytí večeří, aniž by při tom přestala sledovat televizi.
Další hříčka, Příchody a odchody, nemilosrdně míří do loutkářských řad. Sledujeme zákulisí natáčení animovaného filmu s rozdělenou interpretací (všechny mužské hlasy Jan Vondráček a všechny ženské hlasy Lenka Veliká). Loutkovodiči suverénně zvládají vedení maňásků, zády k nám, ale čelem ke kameře, jak můžeme vidět na projekci na zdi. Jelikož taková práce (v ÚLD se jí říkalo „podávání zeleniny“), žádného umělce nemůže umělecky uspokojit, herci v okamžiku, kdy skončí výstup „jejich“ maňáska, surově praští s loutkou o zem (zvláště Michaela Doležalová má k muppetům nevřelý vztah), a otráveně se věnují pojídání chipsů, prohlížení rodinných alb, a různým jiným činnostem pomáhajícím ubít čas mezi vystoupeními.
Co si však myslet o etudě, která začíná čekáním herců na mistra Vondráčka a končí předstíraným střílením na mistra Vondráčka? Třeskutá zábava pomyslně končí zdařilým reklamním vystoupením Čeňka Koliáše a Martina Matejky v teleshopingu.
Režisér nás vede od veselých taškařic přes telenovely a reklamní spot k poetickým příběhům, jako je Výjev ze života antilop a o tom, Jak namalovat portrét ptáka, které se pak snaží shodit Jan Vondráček, ale neshodí, až k melancholicky jímavému pásmu Bulisových písní. Po molu, kolem kterého sedí diváci, prochází čas od času chromec o berlích, který má na zádech batoh messengera. Tento messanger však není ani hbitý, ani rychlý, spíše máme starost, aby se úplně nezhroutil...

Obrazy a poetika tohoto Kabaretu přiměly nás diváky sedět 160 minut, a poté odměnit herce bouřlivými ovacemi a mnohočetnými „oponami“.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.