Recenze

Poslední premiérou divadelní sezony 2016/2017 se v Pardubicích stalo první uvedení hry Rasputin. Tu přímo pro Východočeské divadlo napsal (pod pseudonymem Petr Abraham) jeho kmenový režisér Petr Novotný.

Nová hra je rámována jako vzpomínání Marie Rasputinové, dcery slavného mystika, která vypráví životní příběh svého otce americkému novináři. Podobný retrospektivní princip není neobvyklý, okamžitě se mi vybavilo třeba Shaefferovo vrcholné drama Amadeus. Těžištěm děje je ovšem Rasputinův život – od nelehkého dětství přes první léčitelské a věštecké úspěchy až po vrchol slávy, kdy carská rodina neudělala bez Rasputina jediné vážnější rozhodnutí. To bylo samozřejmě trnem v oku ruské šlechtě, která se rozhodla samozvaného Člověka božího zlikvidovat.

Režisér Petr Novotný nastudoval stovky stran textů o Rasputinovi, z nichž si mnohé odporovaly, a stvořil z nich příběh, který ukazuje jeho vnímání této kontroverzní postavy ruských dějin. Projevila se tu nejspíš jistá přehlcenost zdroji, takže autor sice slučoval některé motivy a postavy, mohl v tom být ale mnohem důslednější, inscenaci by hodně prospělo krácení. Škoda, že se do popředí zájmu inscenačního týmu nedostala některá obecně platná témata, jako je schopnost nadaných jedinců manipulovat dav či špinavý boj o politický vliv bující za každého režimu.

Do titulní role obsadil režisér Ladislava Špinera, což se ukázalo jako správná volba. Špiner hraje Rasputina jako vnitřně rozervaného člověka, který s překvapením objevuje svůj léčitelský a věštecký dar. Jeho víra v Boha je silná, avšak odmítá ji nějak institucionalizovat, což vede k jeho sporům s církví. Špinerův Rasputin je člověk poživačný, ovšem zároveň vnitřně nejistý, sžírá ho strach, že o své schopnosti přijde. Bojuje s vlastními běsy a jeho smrt z rukou atentátníků tak může být jen logickým dovršením jeho životní cesty. Pardubická inscenace tak nepředvádí mystika jako chladného manipulátora, ale spíš jako pudově se chovajícího člověka.

Zatímco Rasputinův vnitřní konflikt je autorem zdařile napsán a hercem dobře rozehrán, vnější konflikt s okolím carského dvora nemá patřičnou sílu. Chybí tu silný protihráč, Rasputinova protiváha je rozdrobena (nutno podotknout, že v souladu s historií) do několika postav. Bohužel jen hrabě Jusupov (ztvárněný Milanem Němcem jako arogantní, lehce zdegenerovaný šlechtic) dostává více prostoru, ostatní herci (Josef Pejchal, Josef Láska a Jan Musil) nemají v rolích dalších spiklenců v podstatě co hrát.

Mnohem lepší hereckou příležitost dává Novotného hra některým ženským postavám. V plné míře ji využívá především Martina Sikorová, jejíž služka Duňa projevuje Rasputinovi takřka mateřskou péči, ale také je pěkně od rány. Jana Ondrušková v roli Rasputinovy manželky Praši předvádí až dojemnou oddanost svému muži, který je přitom známý nezřízeným pitím i milostnými aférkami. Obě herečky navíc do inscenace vnáší potřebný komediální nadhled.

Povedená scéna Ivo Žídka je velmi jednoduchá, tvoří ji jen černá zadní stěna, rudá opona a drobný mobiliář, divákova pozornost se tak primárně soustředí na hereckou akci. Velmi zdařilá je hudební složka, jejímž autorem je Ondřej Soukup. Hluboké, vážné tóny přesně budují atmosféru inscenace.

Atraktivní, tajemstvím opředený životní příběh ruského mystika však v Pardubicích zůstal někde na půl cesty mezi dokumentárním dramatem a silnou divadelní výpovědí.