Recenze

Šamberk? Kdepak – Drábkův koktejl ujetých postav a nespoutaného herectví
psáno z představení: 2.12.2013, autor recenze: Lukáš Dubský, foto z inscenace: Pavel Hejný
foto: Pavel Hejnýfoto: Pavel Hejnýfoto: Pavel Hejnýfoto: Pavel Hejnýfoto: Pavel Hejný
František Ferdinand Šamberk je nehraný (a dost možná, že v současnosti i nehratelný) autor vaudevillů, které si v druhé polovině 19. století získaly mezi diváky značnou oblibu. Jedenácté přikázání patří k jeho nejúspěšnějším hrám, v inscenaci pražského Národního divadla ovšem ze Šamberka dle očekávání příliš nezůstalo. Režisér a autor úpravy David Drábek využívá jen základní syžet, zbytek inscenace je jeho klasický koktejl plný ujetých a výrazně stylizovaných postav, nespoutaného herectví, hudebních a tanečních čísel a hlavně velké spousty vtipů, od těch prvoplánových až po ty vskutku povedené.

Ono „jedenácté přikázání“ z názvu hry je úmluva čtyř starých mládenců, kteří se kdysi dohodli, že se ani jeden z nich neožení. Jenže švihák (a v Drábkově verzi i děvkař) Jiří Voborský tuto úmluvu porušil, a tak se snaží manželku honem rychle vypakovat k rodičům, dřív než přijedou na návštěvu jeho přátelé. To se mu ovšem nepodaří, a tak je jeho žena Emma nucena předstírat, že je vlastně jeho dvanáctiletou dcerou.

Nová komedie na repertoáru Národního divadla je pastvou pro oči. Scéna Martina Chocholouška plně využívá dispozic jeviště ve Stavovském divadle, velmi zábavně jsou vyřešeny příjezdy jednotlivých postav do domu Voborských. Tato entrée nezapřou zálibu režiséra Drábka v románech Julese Vernea, a tak Jičínský přiletí na létacím stroji, Střela se do domu provrtá a manželé Králíčkovy připlují v ponorce. Ušláplý profesor Beránek se pak přikutálí v zorbingové kouli, která je mu zároveň ochranou před vnějším světem. Kostýmy Simony Rybákové opět vtipně charakterizují postavy a Darek Král dokázal pro inscenaci vytvořit zapamatovatelný hudební motiv, k zahození není ani vokální provedení upraveného songu Jarky Mottla Hledám děvče na neděli.

David Drábek opět tvoří všehochuť plnou odkazů, citací a také svých obvyklých propriet. Divák je tedy opět svědkem travestie některých postav (tentokrát si oblečení vymění Františka Pavly Beretové a Vojtěch Jiřího Panznera), nemůže chybět zvíře – v Jedenáctém přikázání je to Moucha v podání Davida Prachaře. A samozřejmě nesmí chybět přehršle vtipů, servírovaných stylem ber, kde ber. Někdy to vychází, jindy ne. Vtipná je kupříkladu narážka na současnou politickou situaci, kdy Voborský (Saša Rašilov) do telefonu hlásí: „Ne, nebudu dělat ministra ani za ANO.“ Skvěly je pak také Voborského monolog na téma, jak moc se těší na děťátko, které čeká s Julií (Jana Pidrmanová). Do tohoto projevu otcovské „lásky“ je schopen zakomponovat hned několik způsobů, jak se nechtěného potomka zbavit. Za zmínku stojí i Jičínského (David Matásek) pointovaná nechuť k dvojsmyslům či sommeliérské námluvy Beránka (Martin Pechlát) s Julií.

První část inscenace je ovšem výrazně lepší. Nechybí ji švih, tempo a neustálé překvapování diváka dalšími jevištními vymoženostmi. Po přestávce ovšem tempo upadá a začínají se vršit zbytné scény. Rozpačitě vyznívají především sexuálně laděná taneční vystoupení Františky a Vojtěcha, z příjezdu rodičů Emmy se jistě také dalo vytřískat víc. Zbytečnou je také postava komunisty Ferdíka, jediný kloudný vtip se z ní podaří vyždímat až po její smrti, kdy odře lak na ponorce kapitalisty Králíčka.

Co lze Drábkovi ovšem jednoznačně přičíst k dobru je vedení herců. Už dlouhou dobu jsem neviděl herce činohry Národního divadla hrát s takovým nasazením a nadšením. Za všechny bych zmínil především Sašu Rašilova jako úlisného intrikána Voborského, Martinu Preissovou, která prokazuje velký cit pro komické situace v roli Emmy Voborské. Malou roli služky Fanynky pojednala suverénně živelným způsobem Pavla Beretová, škoda jen, že se po přestávce z děje víceméně vytrácí. Nejvíce mě ovšem bavili David Matásek jako Jičínský, který pod zupáckým chováním skrývá neujasněnou sexuální orientaci, a dojemně směšný Martin Pechlát v roli zakřiknutého mamánka Beránka. Postava syfilitika Emanuela Střely v podání Jana Bidlase mi přišla už poněkud přestylizovaná, což byl ale spíš problém režijního zadání než hercova výkonu.

Drábkovy nespoutané komedie obvykle obsahují i vážnější místa a Jedenácté přikázání není výjimkou, ačkoliv ztišenějších momentů je jen několik. Nejvíce zasahující je moment, kdy se neplodná Emma dozví, že její mladší sestra čeká dítě. Režisér se tentokrát naštěstí oprostil od planého moralizování, ačkoliv text o manželské nevěře k tomu skýtal ideální příležitost.

Inscenace se patrně ještě bude hodně vyvíjet. Pokud si přečteme text zveřejněný v programu, můžeme zjistit, že některé vtipy, které z jeviště zazněly, v něm nejsou, a budou tudíž výsledkem herecké improvizace. Ostatně tuto metodu používal i autor předlohy František Ferdinand Šamberk, a tak je tato cesta jen logickým vyústěním dramaturgického záměru uvést v Národním divadle tohoto českého vaudevillového autora. Nutno ovšem podotknout, že Drábkova inscenace to v Praze asi nebude mít úplně jednoduché. Na mnou zhlédnuté repríze reagovalo publikum na jednotlivé výstupy jen velmi chladně. Na místech, kde by se v Klicperáku ozýval hlasitý smích, se hledištěm Stavovského divadla neslo jen ticho.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.