Recenze

Sexmise jako varování před nesvobodou
psáno z představení: 24.6.2013, Lukáš Dubský
foto: Viktor Kronbauer
foto: foto: foto:
Kultovní status má v českých zemích polská komedie režiséra Juliusze Machulského Sexmise. Mohou za to nejen její nepopiratelné filmové kvality, ale také fakt, že komedie o nesvobodě a utlačovatelském režimu vznikla v roce 1984 v komunistickém Polsku. Dnes má celý příběh již trochu jiné konotace, jako varování před nedemokratickým státním zřízením ale funguje stále. A to i v divadelním zpracování Šimona Cabana, které je k vidění v Klicperově divadle Hradec Králové.

Hlavní zápletka se točí kolem dvou dobrovolníků Maxe a Alberta. Ti se nechají hibernovat na jeden rok, po probuzení ovšem zjišťují, že od jejich zmrazení uplynulo 40 let a oni se ocitli ve zcela jiném světě, než jak si ho pamatují. Jsou totiž jedinými lidskými samci, ostatní muži zatím vyhynuli. Poté, co se začala k rozmnožování lidí využívat partenogeneze, ztratili své biologické opodstatnění. Společnost nyní řídí ženy, války sice neexistují, ale o svobodě se hovořit nedá, jelikož celé společenství má polovojenskou organizaci. O Maxe s Albertem se starají vědecké pracovnice, přičemž zaměstnankyně oddělení Archeo Lamia postupně zjišťuje, že samci nemusí být tak nebezpeční, jak tvrdí oficiální propaganda.

Sexmise je v hradecké inscenaci především podařenou komedií, ale zároveň také varováním před jakoukoliv formou totality a nesvobody. Genderová otázka je vzhledem k tématu také na ráně, ale do vážnějších úvah o této problematice se tvůrci nepouštějí. Postavení mužů a žen ve společnosti je okomentováno jen několika genderově nekorektními vtipy. To nikterak nevadí, pro nějaké disputace na složité a nejednoznačné téma by se stejně hledal prostor jen obtížně.

Režisér Šimon Caban, který je zároveň autorem divadelní adaptace a vytvořil i futuristickou scénografii, se snaží hledat v textu nové souvislosti a mnohdy se to skutečně daří. Například ženami provedená důchodová reforma, která spočívá v hibernaci důchodců, je zdařilým šťouchancem dnešním politikům, kteří zatím nebyli schopni nalézt efektivní řešení problému stárnutí populace. Takzvaná „lepší“ společnost bez zakázaných idejí nevzniká v inscenaci samospádem, ale úspěšnou manipulací, přičemž vrchni manipulátor je paradoxně ten, kdo nejméně dodržuje zavedený systém.

Tradičním esem jsou v Hradci Králové herci. Jiří Zapletal, který hraje Maxe, je machistický taxikář, který nezvyklou situaci řeší spíš pudově než rozumově. Vojtěch Dvořák je obsazen do role Alberta proti zavedeným zvyklostem. Málokdy se mu poštěstí hrát plachého intelektuála, který se nechal hibernovat, aby utekl před svou sexuálně nenasytnou manželkou (v podání Zory Valchařové – Poulové). Ústřední dvojici doplňuje Helena Plecháčková jako Lamia roztomile podléhající odvěkému pudu náklonnosti k opačnému pohlaví.

Režie Šimona Cabana je na některých místech (hlavně v druhé polovině představení) až zbytečně klipovitá, střídání úhlů pohledu není vždy ku prospěchu věci. Přesto se ale podařilo ze Sexmise udělat svižnou komedii s přesahem. Dobře se povedlo začlenit velké množství dvojsmyslů a sexuálních narážek. Většinou opravdu vyznívají vtipně a nikoliv trapně.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.