Recenze

Tyrský kníže Perikles se na českých jevištích příliš nezabydlel. Nyní lze ale jeho dramatickou životní pouť sledovat v Hradci Králové, kde se rozhodlo Shakespearovu dobrodružnou romanci uvést Klicperovo divadlo. Stejně jako ostatní romance z pozdního období Shakespearova života, je i Perikles plný nepravděpodobných zvratů a zásahů božské moci. Periklova strastiplná cesta tak nevychází z jeho neklidné duše, jako je tomu třeba u Ibsenova Peer Gynta, ale je spíše dílem náhody.

Režie nového nastudování Perikla se ujal bývalý ředitel Státní opery Praha Jiří Nekvasil. Na inscenaci to je poznat, jelikož důležitou složku hraje výtvarná a hlavně hudební složka. Scéna je takřka kompletně vyvedena v blankytně modré barvě, která symbolizuje lákavé dálavy i moře, které ovlivňuje život hlavního hrdiny skoro víc než celý panteon bohů. Hudební složka nabývá na důležitosti také díky roli vypravěče příběhu - středověkého básníka Johna Gowera. Ten celý příběh uvozuje a několikrát do něj vstoupí se zhudebněnou dějovou zkratkou. Jiří Nekvasil si ke spolupráci přizval folkového zpěváka Bohdana Mikoláška, který divákovi pomáhá s orientací v příběhu. Epizodická struktura vyprávění v sobě skrývala právě nebezpečí, že se divák kvůli častým změnám prostředí bude v příběhu obtížněji orientovat. Tvůrci se dokázali této hrozbě vyhnout pomocí anachronismů. Televizní obrazovky a infopanel jako v hromadné dopravě nenechají diváky na pochybách, v jakém přístavu se právě děj odehrává. Další modernizace pak režisér dodal, aby zvýšil komický efekt inscenace (např.: rytíř s hokejovou brankářskou maskou a další).

V celkovém dojmu je znát, že byl režisér Nekvasil na pochybách, zda pojmout Perikla více jako komedii či z něho spíše udělat vážné drama. A Shakespearův text mu rozhodování příliš neulehčil. Nakonec to Nekvasil vyřešil šalamounsky. První část inscenuje takřka jako antickou tragédii, ve které jsou komické prvky potlačeny. Po přestávce ovšem přebírá otěže komediální žánr, který zcela dominuje například při scénách v nevěstinci. Ve druhé polovině jsou ironizovány i vážně míněné scény a komicky je ztvárněn také takřka hollywoodský happyend. Hradečtí herci tentokrát nemají tolik příležitostí vyniknout, jelikož vystřídají při představení mnoho epizodních rolí. To jim zabraňuje v nějaké výraznější modelaci těchto vedlejších rolí. Nejvíce zaujme asi Dušan Hřebíček v roli komicky odměřeného, ale věrného tyrského šlechtice Helikana. Značný komediální talent prokazuje ve všech epizodních úlohách Miroslav Zavičár.

Jan Sklenář měl v roli Perikla opravdu těžkou úlohu, jelikož tyrský kníže nedává divákovi příliš nahlédnout do své duše, jako jsme tomu zvyklí u vícerozměrných postav z Shakespearových nejslavnějších tragédií. Pro návštěvníky hradeckého stánku paní Thálie je tak Perikles hrdinou poněkud odtažitým, jehož motivace jsou zahalené tajemstvím.

Mnohem bližší bude divákovi Periklova dcera Marina, která je hlavní hrdinkou druhé části představení. Marta Zaoralová dokázala i s použitím úsporných hereckých prostředků dát Marině povedený tragikomický nádech.

Kvalitou textu sice Perikles nepatří mezi nejlepší díla Williama Shakespeara, ale rozhodně je pozoruhodným dílem, které dokáže člověka svou dobrodružností a fantaskností vytrhnout z reality všedních dnů a přenést na místa, kam běžně nezavítá ani v divadle.

Hodnocení: 60 %