Recenze

Snadno snesitelná hořkost bytí
psáno z představení: 3.10.2009, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Lucie Jansch, Hana Smejkalová
foto: Lucie Jansch, Hana Smejkalováfoto: Lucie Jansch, Hana Smejkalováfoto: Lucie Jansch, Hana Smejkalová
Čas od času se stane, že ač nikým neočekáván, přesto se na českých jevištích objeví drobný klenot. Možná není na první pohled efektně nablýskaný, zato má jasné a ostré hrany, a každá jeho drobná ploška vyzařuje do okolí paprsky úspěchu, radosti a vrcholné profesionality. Všichni jsou v té chvíli překvapeni a ptají se jeden druhého, co za tím přesně vězí. A všichni se také ptají, zda se tento nepatrný umělecký šperk stane počátkem nového trendu nebo zda po čase zapadne jako ojedinělý meteorit. Stejné otázky musejí napadat pozorného diváka i při sledování dramatu Tracy Lettse Srpen v zemi indiánů, jehož českou premiéru nastudoval v samém závěru loňské divadelní sezóny soubor činohry pražského Národního divadla. Vysvětlení zvýšeného zájmu diváků i odborné veřejnosti právě o tuto inscenaci je přitom jednoduché: Srpen v zemi indiánů patří k nejzajímavějším premiérám uplynulé divadelní sezóny a současně také k nejosobitějším a herecky nejpropracovanějším inscenacím činohry Národního divadla v několika posledních letech. Z dějového hlediska se přitom na jevišti neodehrává nic mimořádného a ani zápletka hry nepůsobí v kontextu světové dramatické tvorby příliš originálně: ve velkém venkovském domě v americkém státě Oklahoma žije rodina Westonových, představovaná matkou Violet a jejím manželem Beverlym. Ona je závislá na lécích, on na alkoholu. V okamžiku, kdy Violetin manžel Beverly zemře, vracejí se za svojí matkou její tři dospělé dcery, Barbara, Ivy a Karen – zpravidla doprovázené svými současnými životními partnery či rodinami. Objevuje se také Violetina sestra Mattie Fae v doprovodu svého manžela a syna. A pak se pod horkým sluncem amerického středozápadu začne pomalu rozehrávat vztahový propletenec skládající se stejnou měrou z lásky i nenávisti, rezignace i ambicí, na odiv dávaných citů i pečlivě utajovaných vášní.

Tracy Letts patří k těm nemnoha mladým americkým dramatikům, jejichž hry se od poloviny devadesátých let postupně zabydlují na českých jevištích. Letts je dosud autorem pěti divadelních her, ze kterých v našich končinách vzbudila velký a poněkud rozporuplný ohlas vlastně jenom hra jediná, totiž drsná tragikomedie Zabiják Joe. Ta svým námětem i zpracováním až nápadně připomíná podobně laděná dramata Lettsova generačního souputníka Martina McDonagha. Zatímco však Martin McDonagh je ve své tvorbě poměrně monotematický, pro Tracy Lettse je příznačná velká variabilita námětů a různost v přístupu k jejich zpracování: kdo viděl v kterémkoli českém divadle Lettsovu hru Zabiják Joe, ten jenom těžko uvěří tomu, že oba tyto výše zmiňované divadelní opusy mají shodného autora. Pro Michala Dočekala, který se stal režisérem pražské inscenace Lettsova dramatu Srpen v zemi indiánů, byla proto sázka na Tracy Lettse tak trochu skokem do neznáma: ačkoliv Lettsova hra nepostrádá množství vypjatých situací a dramatických konfliktů, svojí povahou jde spíše o hru komorní, jež se velkému a pompéznímu prostoru Stavovského divadla poněkud vzpírá. Tento rozpor však nakonec nepůsobí příliš rušivě, a to jednak zásluhou pečlivé a dobře promyšlené režie, jednak díky výtečné a veskrze funkční scénografii Martina Chocholouška a nenápadným kostýmům z dílny Kataríny Hollé.

Je asi zbytečné předesílat, že podmínkou umělecké i divácké úspěšnosti každé inscenace bývají především pečlivé, přiměřené a snadno uvěřitelné herecké výkony. Pro ten typ inscenací, které se opírají o dramatický text vykreslující vzájemné vztahy jednotlivých postav v rámci jedné rodiny, platí tato podmínka hned dvojnásob. V případě hry Srpen v zemi indiánů je v tomto směru hlavní důraz kladem především na ženskou část souboru, neboť ač to tak možná na první pohled nevypadá, Lettsova divadelní hra je do značné míry dramatem vypovídajícím o ženské světě. Je to svět, v němž ženy působí jako rozklížené svorníky, které však i přes svoji chatrnost drží vše podstatné pohromadě a nenechávají druhé upadnout. Muži jsou v tomto tvrdém světě jenom nadbytečnými příštipkáři – zčásti nezbytnými jako vzduch a zčásti stejně jako vzduch beztvarými. A vůbec přitom nezáleží na tom, zda mají podobu již dávno rezignujícího Charlieho Aikena (František Němec), zbabělého Billy Fordhama (David Prachař), narcistického hochštaplera Steva Heiderbrechta (Igor Bareš) nebo i přes svůj věk dosud naivního Malého Charlese (Vladimír Javorský) – ve srovnání s ženami jsou to stále jen jakési nedozrálé přívažky, nejistě našlapující v minovém poli nepřátelského světa, jehož přesná pravidla jim nikdo nevysvětlil.

Ženské postavy naproti tomu inscenaci kralují. A je přitom nutné zmínit především dvě představitelky, na jejichž vzájemné interakci je hra do značné míry založena. V prvé řadě je to Kateřina Burianová v roli Violet, nad jejímž fyzicky i psychicky mimořádně náročným hereckým výkonem se divákům místy tají dech. Je to na českých jevištích vpravdě výkon roku – výkon natolik významný, že se jeho protagonistka již záhy po premiéře dočkala zaslouženého ocenění v podobě Ceny Sazky a Divadelních novin. Stejně výjimečný je pak i herecký výkon Miluše Šplechtové v úloze Violetiny nejstarší dcery Barbary Fordhamové – tedy té, na níž Violeta v životě nejvíce spoléhá a která se na závěr začíná své matce nejvíce podobat. A nutné je zmínit i ostatní, přestože jejich prostor na jevišti je o poznání menší – Jaromíru Mílovou, jež představuje Violetinu prostřední dceru Ivy, Sabinu Královou představující nejmladší dceru Karen a Janu Preissovou v roli Violetiny sestry Mattie Fae. Ty všechny mají ve hře své jasné místo a dávají inscenaci pevný tvar.

Inscenaci Srpen v zemi indiánů lze chápat jako úspěšné vyvrcholení snahy současného vedení činohry Národního divadla o skloubení dvou zdánlivě protichůdných cílů, totiž umělecké náročnosti a divácké atraktivnosti. Jde přitom o projekt natolik úspěšný, že se při jeho sledování nabízí otázka, do jaké míry může tato inscenace ovlivnit budoucí směřování naší první scény. V této chvíli odpověď neznáme: budoucnost však ukáže, zda se Srpen v zemi indiánů stane na českém divadelním nebi jen osaměle zářícím meteorem nebo zda jím nasazená laťka určí Národnímu divadlu nové, ještě vyšší cíle.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.