Recenze

Trojjediný život Vlasty Chramostové
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 7.3.2007, Ondřej Šupka
foto: Hana Smejkalová
foto:
Po Radovanu Lukavském, Lubě Skořepové a Janu Kačerovi se nyní v divadle Kolowrat se svojí beneficí představuje i Vlasta Chramostová. Název večera „Tři životy“ odkazuje ke třem etapám hereččiny umělecké dráhy: první, kdy se v poměrně mladém věku rychle etablovala jako výrazný talent divadelního i filmového herectví, druhá (spadající do období 70. a 80. let), kdy jí byla znemožněna veškerá veřejná činnost, a konečně třetí, porevoluční. Osudy Vlasty Chramostové se z tohoto úhlu pohledu jeví jako příznačné pro české dějiny druhé poloviny 20. století a jednotlivé životní etapy věrně zrcadlí všechny tehdejší politické zvraty.

Večer režijně připravený Ivanem Rajmontem nemá pevně ukotvený scénář. Odráží se sice od předem dané osnovy, ale zbývá dostatek místa pro improvizaci a nahodilé odbočky. Lze tedy předpokládat, že inscenace se bude s přibývajícím počtem repríz vyvíjet a proměňovat. Do proudu vzpomínek Vlasty Chramostové členitě vstupují další dva účinkující, David Prachař a Kateřina Holánová, představitelé střední a mladé herecké generace, a vytvářejí tak účinnou protiváhu zralému věku a zkušenostem hlavní „hrdinky“ večera. Přítomnost dalších dvou herců také výrazně napomáhá odlehčení některých míst, která by jinak mohla působit příliš pateticky (triumfální návrat do /Národního/ divadla po roce 1989) nebo příliš tragicky (smrt hereččina dítěte).

Inscenace je oživena i promítáním fotografií a filmových ukázek na plátno v pozadí scény. Nemohou samozřejmě chybět záběry z legendární filmové adaptace Fuksova románu Spalovač mrtvol, na které se podílela nejen Vlasta Chramostová v jedné z hlavních rolí, ale i její dlouholetý životní partner, kameraman Stanislav Milota. Jemu patří i autorství krátkého dokumentárního filmu Jan 69 s unikátními záběry z pohřbu Jana Palacha, ze kterého je do inscenace rovněž zařazena ukázka a jehož vyznění je pro občanský postoj obou manželů příznačné.

Chramostové byla roku 1973 tehdejší nomenklaturou zakázána veškerá činnost. Svůj postoj k totalitnímu režimu ještě o několik let později stvrdila podepsáním Charty 77, čímž si svůj návrat na jeviště znemožnila definitivně. Východiskem z rozporu mezi potřebou hrát a tehdejší realitou bylo založení tzv. bytového divadla. Tomu je věnována podstatná část večera, kdy se Chramostová široce rozhovoří o Jaroslavu Seifertovi, k němuž ji evidentně váže velice úzký vztah a jehož poezii beze zbytku rozumí. Zazní i ukázka z básníkovy vzpomínkové prózy Všecky krásy světa, kterou Chramostová četla v rámci svého bytového divadla roku 1976.

V průběhu večera dojde i na hereččinu oblíbenou divadelní postavu, Cyrana, kterého z pochopitelných důvodů na scéně nikdy ztvárnit nemohla. V rámci svojí benefice si tak přednesením jednoho z klíčových monologů, který jakoby vyjadřoval její vlastní životní postoj, splní svoji dávnou touhu zahrát si tohoto romantického hrdinu na jevišti.

Ivan Rajmont se ve své koncepci večera dokázal zcela vyhnout tomu, co by se automaticky nabízelo - vytvořit Chramostové pomník. Vyprávění herečky i vstupy jejích dvou kolegů působí naprosto civilně, a pokud to situace dovolí, i odlehčeně a humorně. Přesto (anebo právě proto) je výsledný dojem zcela jednoznačný: nepřehlédnutelná osobnost Vlasty Chramostové představuje svého druhu rodinné stříbro a hodnoty, které reprezentuje, budou aktuální vždy a všude.

Tříhodinový „průlet“ životem Vlasty Chramostové a zároveň i nedávnými českými dějinami je neobyčejným zážitkem a vitalita a šarm herečky, která nedávno oslavila svoje osmdesátiny, jsou pozoruhodné. Inscenace bezpochyby patří k tomu nejlepšímu, co činohra Národního divadla v současné době nabízí. Představení lze doporučit všem s výjimkou těch, kteří nostalgicky vzpomínají na doby, kdy rohlík byl za třicet haléřů.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.