Recenze

V českém lese se mějte na pozoru nejen před ruskými medvědy
vydáno: 3.6.2015, psáno z představení: 30.5.2015, Hana Rubišarová
foto: Patrik Borecký
foto: foto: foto: foto: foto:
Jako poslední premiéru letošní sezony uvedlo Klicperovo divadlo v Hradci Králové bestiální kabaret Český les. Jedná se o další z autorských počinů uměleckého šéfa, dramatika a především svérázného režiséra Davida Drábka, který ve výsledku někoho nadchne, někoho očekávání nesplní a někoho donutí k opětovné návštěvě, protože ho (jako nejedno Drábkovo dílo) vede k přemýšlení a hledání dalších na první pohled neobjevených jinotajů.

Český les má vesměs jednoduchý příběh, zvířátka z Čech si poklidně žijí ve svém lese, než je exaltovaná sojka (Zora Valchařová-Poulová) informuje o blížícím se nebezpečí z východu v podobě ruského medvěda (Jan Vápeník) a jeho žravé choti (Kristýna Kociánová), kteří zničí každého, kdo se jim postaví do cesty. Zvířátka přemýšlejí, jak se této krvelačné hrozbě postaví.

Scénář se skládá z ironizujících fragmentárních skečů a velice rozmanitě zobrazuje českou povahu. Jednotlivá zvířátka osobitě zastupují všechny „české“ letory. Komunistický zajíc (Vojtěch Dvořák) oddaný režimu, přesto však hledající přízeň a bezpečí v náručí svých přátel, hyperaktivní myš trpící hyperkinetickou poruchou (Natálie Holíková) chvíli nepostojí, nepřemýšlí a zkrátka jen jedná. Kanec (Filip Richtermoc) polygamní samotář, pesimistický jelen (Lubor Novotný), pro své aroma okolím odmítaná tchořice (Martina Nováková) a spousta dalších specifických zvířat žije v českém lese, kde hrozí nebezpečí. Zastoupená fauna svým jednáním zobrazuje, jak už v Drábkových hrách bývá, sociální kritiku, nyní však v širším celonárodním měřítku. U zvířátek nalezneme vše od podbízivosti a mnohomluvnosti přes nedostatek akce a jednání až po naprostou apatii a pasivitu skrytou za nechápavost.

Opravdu politováníhodná je žížala (Isabela Smečková Bencová), která vždy toužila být muzikálovou hvězdou, místo toho se jen bezmocně plazí a nemůže mít ani vlasy! Když dojde na lásku, čeká ji jediná možnost samooplodnění. Herečka téměř po celou dobu leží na zemi v obrovském růžovém kostýmu, který jí znemožňuje pohyb, potažmo plnění snů. To vede k pouhé sebelítosti a v případě problému s medvědem k hledání kompromisů, až podlézavosti. Žížalí nepohyblivost značí určitou svázanost, s níž se přeci nemůže pouštět do větších akcí. A její názor sdílí většina. Najdou se však i jedinci, kteří mají odvahu a chuť postavit se medvědovi čelem, a vytvoří odbojovou organizaci. Jenže k takovému rozhodnutí potřebuje zvíře = člověk odhodlání a chuť bojovat proti nevoli i za cenu ztrát, a to obvykle nedokáže každý. Tuto "menšinu" reprezentuje neurotický, avšak bojovným entusiasmem naplněný myšák (Jiří Panzner). Celému dění přihlíží taťka Šmoula (Jan Bílek), který je zde zcizovacím prvkem a vnáší do díla formy epického divadla, s čímž jsme se setkali například i v Richardovi III..

Co se to ale vlastně na jevišti odehrává? Na první pohled kabaretní komedie s groteskními prvky doprovázená živou kapelou Los Střevlíkos produkující hudbu Darka Krále. Nejvíce poutavá je úvodní píseň Natálie Holíkové Myška – Adéhádé s vtipným textem Tomáše Belka. Ztvárnění letargických, podbízivých, bojácných, zastrašených a kuplířských zvířátek je díky satirickému způsobu a celkovým hereckým výkonům na první pohled velice vtipné. Jenže ke konci začneme zjišťovat, že smích je jen sebeobrana a možná forma přetvářky. Smějeme se přece v první řadě sobě samým, jelikož David Drábek stvořil tento bestiální kabaret jako obecnou kritiku českého národa, jeho povahových rysů, ať už negativních, nebo (v menší míře) pozitivních, či navzájem se ovlivňujících. Celý příběh zasadil na pozadí totalitního režimu, východní hrozby a následné kolaborace nebo individuálnímu odboji. Toto téma sice působí trochu jako klišé, nicméně ve výsledku je to ideální dějinný průsečík k vyobrazení autorovy intence. Zároveň dílo působí jako ryze subjektivní dramatikův náhled na český národ, se kterým pochopitelně ne všichni budou souhlasit. Ale rozdílné přijetí díla k umění patří.

Ať už člověk pojme myšlenku Českého lesa i celkové jeho zpracování (jelikož nejde o celistvé dílo, nýbrž spíše o jednotlivé scénky) jakkoli, jsem si jistá, že každý najde nejeden moment, s nímž se ztotožní, byť si to třeba nebude chtít přiznat, a s jistotou se několikrát od srdce zasměje.

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.