Recenze

V labyrintu jazykového Minotaura
psáno z představení: 15.5.2010, autor recenze: Petr Tichý, foto z inscenace: Petr Krejčí
foto: Petr Krejčífoto: Petr Krejčífoto: Petr Krejčífoto: Petr Krejčí
Každý, kdo se někdy pokoušel proniknout do tajemství cizí řeči, mi dá jistě za pravdu, že studium cizího jazyka není žádná procházka po mechem zarostlém chodníčku. Úskalí cizí řeči jsou zapeklitá a v zákrutách nesrozumitelných slovíček, dvojsmyslných výrazů a pro laika jen obtížně pochopitelných větných tvarů je možné se ztratit stejně snadno jako v labyrintu bájného Minotaura. Své o tom jistě vědí především emigranti – lidé náhle vykořenění ze své domoviny a necitlivě vržení do neznámého prostředí, to vše bez znalosti místa, řeči i společenského kontextu. Několik podobných nešťastníků bychom mohli najít i v předválečném New Yorku: píše se rok 1941, Spojené státy stojí na pokraji války a v jedné z místních jazykových škol se po večerech schází prapodivná směska školním lavicím již dávno odrostlých žáků. Našli byste mezi nimi polského hlídače záchodků i obstarožní ruskou šlechtičnu, ortodoxního židovského obchodníka, rumunského zemědělce i francouzskou dámu z lepších kruhů. A také byste zde mohli snadno narazit na pánského krejčího jménem Hyman Kaplan, který je svojí nebetyčnou snaživostí, zoufalou popleteností a prapodivnou jazykovou ignorancí nefalšovanou noční můrou všech zdejších učitelů. Na jazykové eskapády páně Kaplanovy nejvíce doplácí mírný a trpělivý profesor Parkhill, jehož nedosažitelným snem je vychovat ze svých žáků brilantní polygloty – nebo aspoň obstojně jazykově vybavené americké občany.

Pokusit se převést do jevištní podoby povídkovou knihu amerického spisovatele Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád, to už na první pohled vypadá jako velké a jen obtížně stravitelné sousto. Neotřelý jazykový humor, který je základním stavebním kamenem knihy, je sám o sobě těžkým překladatelským oříškem. V české kontextu existují dva kongeniální překlady Rostenovy knihy, starší z pera Pavla Eisnera a moderní, asi o padesát let mladší z dílny Antonína Přidala. Režisér Miroslav Hanuš použil při koncipování jevištního zpracování Rostenovy humoristické knihy starší z obou překladů, což výsledku jeho snažení rozhodně nijak neuškodilo. Ačkoliv volba překladu je spíše otázkou osobního vkusu, Eisnerův překlad nepůsobí nijak archaicky a doba jeho vzniku naopak lépe konvenuje s divadelní atmosférou válečného New Yorku. Režiséru Miroslavu Hanušovi se tak i zásluhou použitého překladu podařilo sestavit z Rostenovy knihy navýsost zábavné představení, které se zcela po právu stalo v rámci Městských divadel pražských jednoznačným diváckým hitem. Hanuš vybírá z Rostenových povídek typické i netradiční pasáže – nebojí se přitom tragikomiky ani patosu, protože moc dobře ví, že představení založené na slovním humoru podobné výstřelky bez obtíží snese.

Inscenaci naštěstí nehrozí ani přílišná statičnost: tomuto nebezpečí se inscenátoři obratně vyhýbají vyváženým zakomponováním hudebních, pěveckých a tanečních výstupů jednotlivých žáků – samozřejmě včetně hudebních čísel profesora Parkhilla a černošské uklízečky Nelly Gray. Tyto výstupy představují nejen důmyslně koncipované rozpohybování děje, ale díky rozličnému původu jednotlivých žáků také zajímavé zapojení internacionálních prvků – vedle polských či ruských lidových písní tak v představení zaznívají i francouzské šansony či americké tradicionály.

Ačkoliv na Hanušově inscenaci je po formální stránce pozoruhodná především obdivuhodná všestrannost a souhra jednotlivých herců, přesto si nelze nevšimnout osobností, které ty ostatní o několik čísel převyšují. První z nich je Oldřich Vízner v roli snaživého pana Kaplana. Jeho role je divácky vděčná a Oldřich Vízner se v ní zabydluje s mimořádnou elegancí a suverenitou. Druhou hvězdou večera je bezesporu Jitka Smutná v roli černošské uklízečky Nelly Gray. Její čistý hlas a dokonalý pěvecký přednes působí na duši jako balzám, takže je divákům občas až líto, že role černošské uklízečky, tedy jakéhosi amerického protipólu jazykově tápajících žáků, nedostává na jevišti více prostoru. Jitka Smutná si to naštěstí vynahrazuje ve všech svých pěveckých číslech – spolu s Věrou Nerušilovou, jejíž temný alt je v rámci inscenace ideálním nástrojem pro interpretaci táhlých ruských popěvků, tvoří Jitka Smutná pěveckou hvězdu večera. Byla by však velká škoda nezmínit se alespoň letmo také o ostatních hercích – ať již se jedná například o Veroniku Gajerovou, jejíž stylizovaný francouzský přízvuk připomíná neodolatelnou češtinu herečky Chantal Poulin, bezradného profesora Parkhilla v podání herecky uměřeného Jaroslava Vlacha, Jiřího Klema jako typického židovského obchodníka Normana Blooma nebo například o Hanuše Bora v roli pisklavého rumunského utečence Sama Pinskyho. Nelze si přitom nevšimnout, jak moc se charakter celé inscenace spolu s brilantně všestrannými hereckými a pěveckými výkony všech jejích aktérů liší od běžné produkce Městských divadel pražských – ten rozdíl je natolik výrazný, že divák má občas až pocit, jakoby sledoval inscenaci některé z malých pražských scén, typicky například Divadla v Dlouhé. Možná je tomu tak proto, že genius loci každého z divadel je víc než na místo vázán na konkrétní osoby, které pak mohou přenést určitou poetiku i tam, kde by to nikdo ani nečekal. Autorskému a inscenačnímu týmu okolo Miroslava Hanuše se něco takového rozhodně povedlo.

Na jakoukoli lidskou situaci se dá nahlížet buď tragicky anebo s humorem – a výběr správné optiky je často jen otázkou osobní volby. Tragicky či naopak s humorem lze nahlížet i na klopotné snažení žáků profesora Parkhilla v čele se svědomitým panem Kaplanem. Cílem Rostenovy knihy je čtenáře především pobavit. Stejný cíl si vytkla i stejnojmenná inscenace Městských divadel pražských – a všem, kteří se na jejím vzniku podíleli, se za to sluší vyslovit velkou pochvalu. A že realita válečného New Yorku byla možná o poznání šedivější, než jak nám ji předvádějí v eskapádách slovního humoru a brilantních jazykových hříček spolužáci pana Kaplana? To jistě ano. Některé situace a konec konců i lidské typy jsou však přesto věčné. A kdo o tom snad pochybuje, ten ať si zkusí podat přihlášku do některé z místních jazykových škol. Možná tam nenarazí na profesora Parkhilla ani na židovského obchodníka Normana Blooma, ale vsadím se s vámi o co chcete, že s aktivním, snaživým a přitom pro běžný život zcela nepoužitelným panem Kaplanem se tam setká zcela určitě.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.