Recenze

Vítězný únor – hořký chleba, který chutná
psáno z představení: 29.10.2016, autor recenze: Hana Rubišarová, foto z inscenace: foto: archiv Klicperova divadla
foto: foto: archiv Klicperova divadlafoto: foto: archiv Klicperova divadlafoto: foto: archiv Klicperova divadlafoto: foto: archiv Klicperova divadlafoto: foto: archiv Klicperova divadla
Pravda. Co je to pravda? Co pravdou zvou i zváno jinak vonělo by stejně? Toť otázka! Pravda, pojem velice nestabilní, variabilní, tvárný jako hlína, z níž hrnčíř vyrábí krásné nádobí, jež nikdy není stejné. Stejně tak tvárné a nejisté jsou lidské dějiny, kdy boje zejména mocenských vrstev o tu jejich pravdu málokdy vedou k jistotě.

Jistá však je inscenace Kohoutovy hry Vítězný únor, kterou v režii Břetislava Rychlíka uvedlo hradecké Klicperovo divadlo, svého času paradoxně Divadlo Vítězného února.

Vítězný únor, téma přes šedesát let staré a stále vyvolávající barvité diskuze, téma obsahující různorodé náměty jako jsou čest, pravda, polopravda, lež, manipulace, pokrytectví, odvaha a spousta dalších. Přestože Břetislav Rychlík upustil od dokumentárního pohledu na věc a zvolil groteskně laděnou rekapitulaci spletitého období českého národa, plnou patosu, exprese a nadsázky, vyúsťují všechny zmíněné silné náměty v jeden, který se objevoval velice často v různých podobách a tím je bolest. Bolest fyzická i psychická.

Už sám Pavel Kohout napsal hru s užitím blankversu, čímž přispěl k Rychlíkově stylizované výpovědi. Obě by tedy měl recipient vnímat jako výpovědi subjektivní s vlastním náhledem, nikoli jako ty jediné platné. Nicméně faktický základ, z něhož hra vzešla, nikdo nezapře, či spíše neměl by. Ale jak je svrchu uvedeno, kde je pravda?

Již na začátku inscenace se stáváme svědky nejistoty pravdy, když je stržen prapor s nápisem Pravda vítězí a zasypán hordou písku. Jasné, stručné a přesto symbolické gesto, které režisér nápaditě zvolil a s nímž pracuje prakticky po celou dobu inscenace. Mladý nadšený komunista a básník Pavka (předobraz samotného Pavla Kohouta) přepisuje pravdu svými angažovanými básněmi, jiní si ji nechávají prosívat mezi prsty nebo na ní smilní. Sypká konzistence už sama o sobě zdůrazňuje nestabilitu, jež náleží celému období kolem „vítězného“ února, poúnorovému období a bohužel i období současnému.

Červeně laděné scéna Jana Zavarského je proměnlivá, efektivní a expresivní plná nepřehlédnutelných komunistických symbolů, díky nimž dochází k té správné interakci s divákem, jenž i přes občasný smích zažívá mráz v zádech, rozčílení, souhlasné přikyvování nebo odpor. Stejně tak plní svou úlohu charakteristické kostýmy Evy Jiřikovské. Výrazným prvkem je beranice zdobící hlavy komunistických pohlavárů. V případě pochybení však beranice mizí.

Velice působivá je poslední scéna, kdy se z provaziště snesou oprátky a z útrob pódia komunistického recitačního sboru se vynoří elegantně oděná Marie Poulová svírající v ruce pověstné kladivo a srp, kterým pomalu kosí vše živé, všechny hodnoty, ideály, pravdy i nepravdy.

Co se týče hereckých výkonů, všechny dohromady vytváří kompaktní celek a každý má své místo. Navzdory početnému obsazení v Rychlíkově inscenaci nikdo nepřebývá ani nechybí. Přesto můžeme zmínit hostujícího Roberta Mikluše, který postavě Kultpropa propůjčuje nepřehlédnutelný a zcela adekvátní patos, s nímž až strašidelně umocňuje jeho komunistické přesvědčení a zapálení pro ovlivnění ostatních. Stejně přesvědčivě Jan Sklenář zobrazuje mladého nadšence zcela odevzdaného komunismu. Sklenářův Pavka přímo čiší hrdostí na stranu, pro niž by se rozkrájel (což se mu obrazně řečeno v závěru povede), ale herec dodává básníkovi navíc určitou roztomilost, strach ze zklamání a až skautskou snahu být tím, co si strana žádá. V kontrastu ke dvěma zmíněným stojí Jiří Zapletal, jenž svého Jana Masaryka zobrazuje jako charismatického, uvědomělého muže, s úsilím zachovat si dětství v těsných podmínkách bouřící politiky, což demonstruje i neustálými hovory směřovanými k fotografii svého otce, Tomáše Garrigua Masaryka.

Vítěznému únoru navíc nelze upřít nadčasovost, kterou promlouvá k současnému diváku. Ale hledání a určování konkrétních odkazů je na každém z nás, což si zvolil i sám autor, jelikož také on dal svému dílu vlastní výklad. Inscenace někomu připomíná, někoho učí, někoho aktivizuje k přemýšlení, někoho rozčiluje... Co jí ale neupřeme, je fakt, že se týká všech, ať už v ní spatřujeme pravdu, polopravdu, nebo lež.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.