Recenze

Muzikálový soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni zvolil pro další premiéru sezony Zvonokosy autorské dvojice Jindřicha Brabce a Petra Markova. Na scéně Velkého divadla je inscenoval činoherní režisér Martin Vokoun v choreografii Petry Parvoničové, premiéru dirigoval Pavel Kantořík.

Zvonokosy napsané podle satirického románu Gabriela Chevalliera (ve francouzském originále Clochemerle) a pojednávající o bouři, kterou rozpoutá ve vinařském městečku ve střední Francii v kraji Beaujolais zbudování veřejného pisoáru, je titul prověřený, který úspěšně brázdí tuzemské scény. Má vtipné texty, lechtivou tématiku zpracovává vkusně a jeho hudba se příjemně poslouchá. Při svém minulém uvedení v Plzni v roce 1987, ještě na scéně dnes již uzavřeného Komorního divadla, se setkal s mimořádným úspěchem. Na repertoáru se udržel až do roku 1992 a odehrálo se 62 repríz. Jak si povede nová plzeňská inscenace je však po premiéře těžko předvídatelné. Zůstala totiž kvalitě provedení leccos dlužna.
Martin Vokoun, zkušený režisér mladší generace, má na svém kontě řadu úspěšných i mimořádných inscenací. Za svého působení v Plzni se do povědomí diváků zapsal například vynikající inscenací drsného dramatu Porcie Coughlanová nebo nápaditou Hrobkou s vyhlídkou či Nocí bláznů, v nichž nesčetněkrát dokázal, že si dovede poradit i s nelehkými kusy a že umí dobře pracovat s herci. Jeho inscenace se vyznačovaly celistvostí i zdařilou výtvarnou stránkou. Muzikál ale patrně nebude pro Martina Vokouna tou správnou parketou. Ve Zvonokosech najdeme totiž jen zlomek toho, čemu jsme tleskali v jeho inscenacích činoherních.

Vše se odehrává na tmavě neutěšené scéně (Eufrasio Lucena-Muñoz), která je sevřena od provaziště až k jevišti spuštěnými špinavě červenými a zelenými roletami. Chybí jí vzdušnost a žádoucí jas. Nic na celkovém neradostném vizuálním dojmu nemění ani pestré kostýmy Agnieszky Páté Oldak. Jakkoliv jsou některé scény režijně dobře vypracovány (trojúhelník Judita, její manžel Čupr a milenec Pořízek či tři místní drbny), pohybu je na jevišti přespříliš a celek pak působí roztříštěně a chaoticky. Přes míru rozpohybované scéně (choreografie Petra Parvoničová) chybí klid, který i sebedynamičtější inscenace potřebuje k zachování správných proporcí. Bez něj totiž nevyniknou jednotlivé herecké akce a momenty děje. A ačkoliv se na jevišti pořád něco hýbe, plyne vše jaksi monotónně, zajímavější choreografické prvky nebylo možné postřehnout. Jediným opravdovým pozastavením je nešťastná smrt obecního blázna Vincka, bohužel ne právě ideálně režijně řešená. Jeho "nanebevstoupení" za pomoci jeptišek působí nechtěně komicky, postrádá jímavost i opravdovost.

Na celé inscenaci je především zřejmá snaha dělat legraci za každou cenu, přitom by i zde méně znamenalo více. Především se to týká afektované postavy Eulálie Čubíkové v podání Stanislavy Topinkové Fořtové, která určuje svým pojetím charakter celé inscenace. Režie ji nutí mluvit nepřirozeně vysokým hlasem, zřejmě v domnění, že to bude komické. Stanislava Topinková Fořtová se o to snaží, ale přece jen sklouzává tu a tam ke svému přirozenému hlasovému témbru. Snaha udržet tuto polohu je patrně příčinou toho, že její postava působí křečovitě a nepřesvědčivě. Námaha je to kontraproduktivní i proto, že tento hlasový projev začne být po několika větách na poslech nepříjemný. Škoda, protože jinak má tato všestranná umělkyně pro roli všechny předpoklady. Přehnaná karikatura se dotkla všech postav, poradit si s ní však dokázala živelná Soňa Hanzlíčková Borková v roli místní záletné krásky Judity Čuprové. S bonvivánem Lorenzem Pořízkem v podání Pavla Režného tvořili na scéně dobře sehraný pár, který dokázal provést své pěvecké party bez sebemenšího zaváhání na odpovídající profesionální úrovni. Především herecky zaujala v roli Adelajdy z Kratihájů Venuše Zaoralová Dvořáková, učitele Kulíška ztvárnil Aleš Kohout, starostu Pěšinku Ondřej Černý. Důvěřivým Juditiným manželem byl Radek Štědronský Shejbal, hostinskou Jarmilou Macarátovou Kristýna Bečvářová. Josef Hruškoci zaujal jako Evžen Bzikavka. Nešťastníka Vincka dokázal citlivě podat Lukáš Pečenka, který ovšem současně hrál i sluhu paní baronky.

Zvonokosy jsou muzikálem s velkým počtem rolí, vypočítávat je zde nemá cenu. Až na výjimky (zkušený Jaroslav Someš jako bývalý ministr a také kapitán vojáků či Soňa Hanzlíčková Borková) bylo jejich představitelům nezřídka špatně rozumět. Že nezřetelná artikulace je nešvarem, se kterým se dnes setkáváme čím dál častěji, nikoho neomlouvá.

Ani hudební provedení nebylo zcela přesvědčivé. Připravili jej společně dirigenti Pavel Kantořík a Jiří Petrdlík. Jestliže orchestr hrál na předpokládané úrovni, na jevišti by byla žádoucí podstatně větší pečlivost při vypracování a provedení sborových scéna a ansámblů tím spíše, že nejsou nijak pěvecky náročné po technické stránce. Představitelka Růženky Baráčkové Simona Lebedová bude jednou jistě dobrou muzikálovou herečkou, ale na sólovou pěveckou roli si měla ještě počkat. Premiéra Zvonokos v Divadle J. K. Tyla předvedla, jak je možné i osvědčenému hitu přistřihnout křídla. Jestli to bude přistřižení fatální, či zda se s ním diváci smíří, ukážou až další reprízy.