Recenze

Italský dramatik a režisér Stefano Massini byl českému divákovi dosud znám jen jako autor komorního dramatu Ohlušující pach bílé, které uvedlo Národní divadlo v Kolowratu. V režii Michala Dočekala se v Huse na provázku rozhodli nastudovat Massiniho Lehman Trilogy pojednávající o známé rodině bankéřů.

Adaptovat Massiniho dramatický opus rozhodně není jednoduchý úkol, zvlášť když tvůrci chtěli pod názvem Dynastie uvádět dílo v jednom večeru. Museli proto krátit a vybrat ze tří dílů to nejpodstatnější, což se celkem povedlo a inscenace má dobrou gradaci.

Rodinná sága začíná někdy v polovině 19. století a zpočátku to vypadá, že budeme sledovat standardní cestu bratrské trojice, přistěhovalců z Německa, za americkým snem. Jak se ovšem vliv Lehmanů přesouvá z jižanského Montgomery do metropolitního New Yorku, proplétá se rodinná historie čím dál víc i s velkými dějinami. Začíná 20. století, nastupuje dravý kapitalismus a funkce zprostředkovatelů, kterou Lehman Brothers zastávají, se zdá jako povolání budoucnosti.

Cestu vpřed ale nemají umetenou, musí se denně rvát o místo na slunci, musí projevit dostatečně ostré lokty, aby porazili konkurenci… Výhra je totiž život a když už nejde vyhrát (jako třeba v období velké hospodářské krize po krachu na newyorské burze), je potřeba alespoň přežít. Nová doba vyžaduje čím dál dravější přístup ke tvorbě bohatství, což přináší mezigenerační rodinné střety. To, co před lety bylo novátorské, je dnes zastaralé. A tak to jde pořád dokola, než se soukolí zadře a důvěra v bankovní impérium klesne natolik, že ho již není možné zachránit.

Massiniho text není klasickým dramatem, dialogy a monology tvoří jen část hry, mnohem častěji se jedná o souvislý proud textu, kde není určen mluvčí a záleží na inscenačním týmu, jak si s tím poradí. Režisér Dočekal obsadil každého z důležitých členů rodinného klanu jedním z herců, zároveň ovšem každý hraje mnoho dalších postav a  vystupuje z jakýchkoliv rolí a je vypravěčem příběhu mluvícím i o vlastní postavě ve třetí osobě. Inscenaci se tak podařilo výborně rytmizovat, čemuž pomáhá i skvělý hudební podkres Ivana Achera (atmosféru dotváří i živé hudební vstup Terezy Marečkové). Text hry pak ze všeho nejvíc připomíná jevištní báseň v próze, která je plná refrénů, biblických odkazů a pracuje rovněž s židovským původem bratří Lehmanů.

Herci se vyvarovali nějakého psychologizování, postavy ztvárňují s jemnou nadsázkou, Dočekal se nebojí přiznané divadelnosti, což je vidět především na práci s mobiliářem. V herecky vyrovnané inscenaci je těžké někoho vyzdvihnout – Jan Kolařík je jako Emanuel Lehman typickým patriarchou, bez jehož někdy až autoritářského dohledu by nikdy nevznikl podnik takového významu. Oproti tomu Tomáš Milostný hraje jeho bratra Mayera spíše jako dobráka, snílka, který odmítá opustit Montgomery a stále se upíná na svůj milovaný obchod s kávou a bavlnou. Dalibor Buš je jako Emanuelův syn Philip představitelem vzdělané obchodnické vrstvy, je člověkem nenápadně manipulujícím s ostatními. Posledního člena rodiny Roberta hraje Milan Holenda jako muže nebojícího se riskovat vše, umí hrát vabank a tím dokáže rodinný podnik přenést i přes období ekonomické krize, stejně jako Noe dokázal na své arše přečkat biblickou potopu.

I přes pomalejší rozjezd, kdy v první části není úplně jasné, proč je vyprávěný příběh zajímavý teď a tady, má později inscenace velmi slušné tempo, jež se navíc stupňuje. Příběh jedné rodiny dává nahlédnout z nezvyklého úhlu na ekonomický a filosofický vývoj posledních desetiletí. Zní to možná jako příliš odtažité téma pro divadelní hru, ale vzhledem k promyšlené jevištní koncepci se na Provázku podařilo vytvořit zábavnou inscenaci.