Recenze

„Vždyť tady už ani není komu poroučet.“
psáno z představení: 30.10.2021, Anežka Kotoučová
foto: Patrik Borecký


Maxim Gorkij měl z dnešního hlediska tu smůlu, nebo chcete-li, to štěstí, že žil a tvořil v období sovětského režimu a stal se jeho prominentním autorem, literátem a dramatikem. V současnosti dochází k postupné renesanci inscenování některých jeho her, a i na základě této tendence uvedla Činohra Národního divadla před několika dny premiéru Gorkého dnes méně známé hry Vassa Železnovová. Gorkij napsal dvě verze této hry, jednu v roce 1910, která vyjadřuje především očekávání a nejistotu na přelomu historických epoch a jejíž postavy a jejich směřování jsou spíše nejasné. Druhá verze Vassy vznikla již za stalinského režimu v roce 1935 a v podstatě se jedná o zcela novou hru, která je více než doslovná a její tendenční poselství o mamonářství a prosperitě podniku je jasné od počátečních dialogů. Z původní verze zbyla jen stejnojmenná hlavní postava, zbylé figury však mají jiná jména, byť jejich základní motivace zůstává podobná. Tvůrčí tým kolem režiséra Jana Friče se velmi prozíravě po uvažování rozhodl pro uvedení méně známé a režimem nepoznamenané první verze dramatu. Je nutné poznamenat, že překlad, který si u této příležitosti nechal vypracovat rusistkou Annou Machoninovou je výborný, zcela se drží originálu, ale současně jej oživuje a rozumně aktualizuje.

Gorkého hry mají jeden společný rys, a to, že jsou svým obsahem, vyzněním i postavami až nápadně podobné dramatům jiného ruského autora a Gorkého současníka Antona Pavloviče Čechova. Zatímco jsou však Čechovovy navenek povrchní dialogy známy svým hlubokým smyslem a poselstvím, u Gorkého textů je nápadná jejich zjevná nedořečenost až kryptičnost. Režiséru Fričovi a jeho tvůrčímu týmu se během zhuštěné dvouhodinové inscenace hrané bez přestávky daří s těmito rysy pracovat, takže do popředí vystupují tři zásadní témata první verze Gorkého dramatu – nejistota ohledně budoucnosti, provázanost rodiny a práce a s tím spojené odcizování se dvou generací a úpadek rodiny obecně. Tato témata dávají prostornou živnou půdu z hlediska dnešní společnosti. Základem všeho je ve Vasse Železnovové rodina, která zde reflektuje celou společnost. Rodina je pro titulní hrdinku zcela prorostlá s prací, což odkazuje především na starší generace, jejichž hodnoty byly určovány o něco jinými měřítky, než u generací jejich potomků. Vasse umírá muž a ona chce pevnou rukou řídit rodinu stejně tak jako firmu. Její děti a jejich partneři jsou však jednak neschopní slaboši, neochotní zapojit se do chodu firmy, jednak se na nich odráží tvrdý a necitelný přístup matky podnikatelky, který se v závěru obrátí proti jí samotné. Ze hry je nejvíce patrná snaha odlišit, oprostit se od generace rodičů, vzbouřit se a jít vlastní cestou, jenže co na té vlastní cestě dělat a jak žít, to už Vassini potomci netuší.

Tyto teze spolu s živým překladem vytváří ve Fričově pojetí hutnou inscenaci s řadou nápadů. Používané mikroporty navozují větší pocit vtažení do děje a blízkost podobnou rozhlasové hře, více je díky nim znát i záměrně chladný až nezúčastněný hlasový projev herců. Postavy na jevišti se na začátku staví jakoby na značky za Vassou, což zdůrazňuje matriarchální vedení firmy i rodiny, ostatně Gorkij dal první verzi hry podnázev Matka. Komický prvek do inscenace vnáší Vassina snacha Natálie a občas nezáměrná přeřeknutí herců, jako když Robert Mikluš místo spojení „mého bratra Zachara“ přehodí písmena na „Zaracha“.

Co inscenaci naopak bohužel poněkud podráží nohy je u Jana Friče již obvyklé množství scénických nápadů, jejichž význam však chápe snad jen on a jeho tvůrčí tým, pro diváka, byť třeba i znalého předlohy, jsou však zbytečnou záhadou. Velrybu ze začátku inscenace tak ještě lze chápat jako aluzi na bájného tvora Leviathana, který symbolizuje chaos a nejistotu situace, v níž se aktéři nacházejí. Proč má však postava Ludmily abnormálně velkou levou paži, mluví deformovaným hlasem animovaných postaviček, pojídá hlínu z truhlíků s muškáty a z jakého důvodu Vassin syn Pavel kálí u mrtvého těla jedné z postav, se nedozvíme. Inscenátoři tak divákovi Gorkého již tak kryptický a nejasný text v těchto expresivních případech spíše znesnadňují.

Scéna Dragana Stojčevského šikovně reflektuje Vassino rovnítko mezi rodinou a firmou. Ocitáme se v rozestavěné neosobní vile ve stylu devadesátkového podnikatelského baroka s vertikálními žaluziemi, která má sloužit jako obývací pokoj, ale zatím funguje jako průchozí pracovní prostor s pracovním – jídelním stolem a paletou se vzorky dlaždic. Osobní a pracovní zde vzájemně prorůstá a splývá, stejně tak jako rodina a firma ve Vassině pojetí. Období devadesátých let, ke kterému se tvůrci inspiračně vztahují, se odráží i v kostýmech Marka Cpina.

Navzdory dramaturgií avizované ne-realistické koncepci hraní a režisérově poněkud groteskní stylizaci do popředí zřetelně vystupují zapamatovatelné herecké výkony řady představitelů, především žen. Je nutné poznamenat, že všechny Gorkého postavy ve Vasse jsou jen velmi zlehka načrtnuté až enigmatické, nelze u nich odtušit přesný charakter, motivace ani hodnoty, víme jen, že všechny do jednoho jsou to záporné figury. O to složitější je pro herce poradit si obstojně s jejich ztvárněním. Zuzana Stivínová v titulní roli je správně dominantní, bezcitná, typově zcela přesná a její zvučný hlas v mikroportu hezky vyniká. Jana Pidrmanová dostává v komické roli prostoduché, ale nečernobílé Vassiny snachy Natálie velký prostor po návratu z mateřské dovolené. Hodně ztišeně pojímá Pavla Beretová Annu, dceru Vassy, která se po nezdařeném manželství vrací z ciziny a spolu s femme fatale Ludmilou Veroniky Lazorčákové sehrává důležitou roli k – dramaturgií připsanému - konci inscenace. Ten je značně depresivní a na rozdíl od původního textu možná až příliš doslovný. Po poměrně naturalistickém úmrtí jedné z postav na scénu přichází rodinná příbuzná Duňa a po výstřelu z revolveru řečnicky a současně zoufale vznáší k publiku klíčový dotaz: „Co bude, proboha, dál?“ Vedle analýzy totální destrukce rodinných vztahů lze právě téma očekávání a nejistoty budoucnosti považovat za ryze aktuální. Stejně tak jako v roce 1910, tedy v předvečer první světové války, bolševické revoluce a pádu impéria, Gorkij sice mohl předvídat, ale netušil, co se s jeho zemí, světem i dalšími generacemi v následujících letech stane, nevíme to ani my dnes. Ať už se na svět díváme prizmatem politiky, epidemie, klimatu nebo terorismu, jako dnešních současných témat, stejně tak jako Gorkého hrdinové netušíme, co bude dál a v této hluboké nejistotě přitom můžeme zapomínat na to cenné a stabilní, co máme. Představitel Semjona Šimon Krupa řekl v jednom z rozhovorů, že pokud chceme zachránit svět, běžme domů a milujme svou rodinu. Tuto myšlenku lze také vnímat jako nejpřínosnější poselství inscenace a samotného Gorkého.

Kdo měl možnost před pěti lety vidět tragikomedii Sluníčkáři (Děti slunce) v Divadle na Vinohradech, chápe, jak složité a ošemetné může být vyrovnat se s textem sovětským režimem zprofanovaného dramatika a současně jej zpřístupnit pro současnou společnost. Inscenace Vassa Železnovová ve Stavovském divadle rozhodně má své slabé stránky, tvůrčímu týmu se však podařilo v případě Gorkého takřka nemožné – aktualizovat archaickou, více než sto let starou hru takovým způsobem, že k nám promlouvá zcela netendenčně, živě, naléhavě, a v až nepříjemně povědomých apelech.
.








Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.