Recenze

Z Cikánů čiší temperament a živočišnost
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 5.9.2009, Lukáš Dubský
Na temperamentní romskou hudbu, emoce i romantický příběh s tragickým koncem se mohou těšit návštěvníci pardubického nastudování Cikánů. Slovenský režisér Marián Pecko pojal příběh slavného zloděje koní Lujku Zobra opravdu ve velkém stylu, a tak se je neustále na co koukat. Celý příběh je situován do prostředí romského tábora a jeho hlavním hrdinou je Lujku Zobar, který sám o sobě prohlašuje, že je největším zlodějem koní pod sluncem. Volnost je mu nade vše, ovšem jen do okamžiku, kdy se zamiluje do krásné, ale nedostupné Rady. I když mu nakonec Rada vyzná lásku, Zobarova touha po svobodě dožene osudový vztah až k tragickému konci.

Muzikál Cikáni jdou do nebe sklízí na českých jevištích úspěchy již od roku 1986, kdy byl do divadelní podoby převeden stejnojmenný hudební film. Balada o lásce a volnosti přinesla moldavskému režisérovi Emilu Lotjanu uznání diváků i kritiků. V Pardubicích vsadili při nastudování tohoto muzikálu na spolupráci se známými romskými hudebníky Idou Kelarovou a Desideriem Duždou. Tahle sázka se Východočeskému divadlu vyplatila, protože hudební složka je určitě jedním z nejpovedenějších aspektů celé inscenace. Hercům se v hudebních číslech podařilo na jeviště přenést výbušnost a živočišnost, na čemž má velký podíl i fakt, že všechny písně jsou vyvedeny ve zpěvné romštině.

Stěžejním tématem byla pro režiséra Mariána Pecka otázka svobody a volnosti, kterou se cikánští kočovníci tak liší od ostatních lidí uzavřených ve spleti městských ulic. K přírodě odkazují i projekce na bíle vyvedenou scénu. Ve zlomových okamžicích inscenace jsou promítány aspekty odkazující ke čtyřem přírodním živlům – zemi, ohni, vodě a vzduchu. Zajímavé je vůbec celé scénické a kostýmní řešení, kdy jsou všechny postavy oděny v bílé barvě.

Muzikál vznikal hned pro dvě scény – jednak pro klasický herní prostor ve Východočeském divadle, ale zároveň i pro venkovní prostory na hradu Kunětická hora. V tom lze nalézt určitý kámen úrazu. Hra je zalidněna spoustou vedlejších postav, v inscenaci vystupuje více než třicet herců. Navíc má režisér Pecko v oblibě davové scény, takže se mnohdy sejdou na jevišti všichni účinkující. Jeviště pak působí přeplněným dojmem. Halasné a temperamentní podání jednotlivých písní také lépe vyzní v otevřeném prostoru. Uzavřený prostor kamenného divadla navíc příliš nekoresponduje s neustále zmiňovanou volností a svobodou, která je pro Lujku Zobara i Radu tak důležitá a které si cení víc než vlastního života.

Ačkoliv se na scéně objeví mnoho postav, výrazněji vyprofilované jsou pouze dvě. V titulní úloze Lujku Zobara podává přesvědčivý výkon Martin Mňahončák. Role cikánského zloděje koní jakoby mu byla psána přímo na tělo a výborně souzní s jeho hlasitým a životným hereckým projevem. Kristina Jelínková, která hraje Radu, sice nemá v inscenaci tolik prostoru jako Mňahončák, její výkon ale přesto potěší. Krásné Radě dokáže dát potřebnou nezkrotnost a smyslnost, ale i určitou tajemnost a nejednoznačnost. Z ostatních rolí stojí za pozornost komická úloha Ladislava Špinera nebo až mušketýrský projev Zobarových společníků, v jejichž rolích alternují Josef Pejchal, Tomáš Novotný, Jan Maxián, Jan Musil, Viktor Dvořák a Jan Grundman.

Pardubické nastudování slavného muzikálu jistě dokáže svým sice prostým, ale emocemi nabitým příběhem diváky potěšit a některé možná až rozplakat. Rozhodně se ale vyplatí zajít si na něj na Kunětickou horu, protože jedině tam může na diváka zapůsobit plnou silou.

Hodnocení: 70 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.