Recenze
Zakazovaná hra tepe pokrytectví a falešnou politickou korektnost
psáno z představení: 22.12.2011, Lukáš Dubský
foto: Kamila Polívková
foto: Kamila Polívková




Hovořit o ději je v případě hry Odpad, město, smrt bezpředmětné. Síla hry tkví v dialozích a monolozích odkrývajících pokrytectví, předsudky a přetvářku jednotlivých postav vztažitelné na celou společnost. V Německu hra akcentovala především chování k Židům a utváření tzv. nového antisemitismu, který se za ním skrývá. Pro středoevropský národ je to téma spíše odtažité, které je citlivě vnímáno právě jen v Německu v souvislosti se zkušeností s holocaustem z pozice viníků. Pařízek ovšem dokázal ve hře najít spoustu všeobecně platných a srozumitelných motivů.
Inscenace je hrána v komorním prostředí, scéna je tak jakousi arénou pro herce, kteří jsou obklopeni diváky ze všech stran. Začátek inscenace je trochu statický, což ale mizí postupně s tím, jak se jednotlivé postavy zapojují do děje. Pařízek zapojil do děje i vyloženě české motivy (řeči Daniela Landy a dalších), ale vyznění inscenace je obecnější, režisér se nesnažil o pouhou komunální satiru.

Vynikající je v roli pana Müllera Martin Pechlát. Ve Fassbinderově verzi byl Müller bývalým nacistou, v Pařízkově inscenaci je to přívrženec všelijakých Landových dračích řádů, xenofob a odpůrce menšin. O to paradoxněji vyznívá, že se živí jako transvestita, za což přijímá peníze od nenáviděného Žida. Ačkoliv je postava Müllera, který pod vlivem alkoholu zmrzačil svou ženu, patrně nejodpudivější postavou celé hry, Pechlát ji dokáže dát i neoddiskutovatelně lidský rozměr. Třeba ve scéně, kde Müller v blonďaté paruce zpívá hit Haničky Zagorové a Drupiho Setkání, působí až dojemně.
Martin Finger hraje postavu Bohatého Žida střízlivě, skoro až nevýrazně. Otázkou je, zda právě jistá průměrnost nebyla režijním zadáním. Hra určitě není antisemitská, Žid sice není kladnou postavou, zná svoje možnosti, které využívá a ponižuje tak ostatní. Na rozdíl od nich má ale tolik soudnosti, že si svou pozici ve společnosti uvědomuje. Město ho stvořilo a on se mu teď mstí, ale není v tom zloba, spíš určitá smutná rezignovanost.
Zajímavou postavou je i pasák Franz v podání Stanislava Majera. Machistickým vzezřením a surovým zacházením s Romi si Franz kompenzuje svou vlastní nejistotu, týkající se nevyjasněné sexuální orientace, které se zbaví až v odvážně otevřené homosexuální scéně setkání s Oskarem (Jiří Černý).

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.
Další recenze
Snová cesta do černého vigvamu
(Pomezí: Musí se žít, 5.12.2022)