Recenze

Hra známého filmového režiséra Rainera Wernera Fassbindera vznikla v roce 1975 a z velké části vycházela z frankfurtských a celkově západoněmeckých reálií té doby. Jejího uvedení se ovšem autor nedočkal – hra byla nařknuta z antisemitismu a její uvádění zakázáno. Co s takovou hrou na konci roku 2011 v České republice? Nechat ji zpracovat Dušanu D. Pařízkovi, který z ní v Divadle Komedie udělal aktuální hru dotýkající se i českých reálií. Pražské komorní divadlo touto inscenací pokračuje v nastoupeném trendu společensky angažovaného divadla.

Hovořit o ději je v případě hry Odpad, město, smrt bezpředmětné. Síla hry tkví v dialozích a monolozích odkrývajících pokrytectví, předsudky a přetvářku jednotlivých postav vztažitelné na celou společnost. V Německu hra akcentovala především chování k Židům a utváření tzv. nového antisemitismu, který se za ním skrývá. Pro středoevropský národ je to téma spíše odtažité, které je citlivě vnímáno právě jen v Německu v souvislosti se zkušeností s holocaustem z pozice viníků. Pařízek ovšem dokázal ve hře najít spoustu všeobecně platných a srozumitelných motivů.

Inscenace je hrána v komorním prostředí, scéna je tak jakousi arénou pro herce, kteří jsou obklopeni diváky ze všech stran. Začátek inscenace je trochu statický, což ale mizí postupně s tím, jak se jednotlivé postavy zapojují do děje. Pařízek zapojil do děje i vyloženě české motivy (řeči Daniela Landy a dalších), ale vyznění inscenace je obecnější, režisér se nesnažil o pouhou komunální satiru.

Velký podíl na kvalitě inscenace mají herci, kterým se vesměs daří ve zkratce charakterizovat své postavy, aniž by si pomáhali přehráváním a zbytečnými gesty. V titulní roli prostitutky Romi se představila Gabriela Míčová, která musela kromě svého textu zvládnout i náročné akrobatické kousky na začátku a konci představení. V její postavě se snoubí strach, láska i sebevražedná nátura. Romi si umí přesvědčivě vyargumentovat, proč se živí právě nejstarším řemeslem, ale je znát, že ani ona sama svému zdůvodnění nevěří. Pomoci ji nedokáží pokrytečtí rodiče ani její druh a pasák Franz.

Vynikající je v roli pana Müllera Martin Pechlát. Ve Fassbinderově verzi byl Müller bývalým nacistou, v Pařízkově inscenaci je to přívrženec všelijakých Landových dračích řádů, xenofob a odpůrce menšin. O to paradoxněji vyznívá, že se živí jako transvestita, za což přijímá peníze od nenáviděného Žida. Ačkoliv je postava Müllera, který pod vlivem alkoholu zmrzačil svou ženu, patrně nejodpudivější postavou celé hry, Pechlát ji dokáže dát i neoddiskutovatelně lidský rozměr. Třeba ve scéně, kde Müller v blonďaté paruce zpívá hit Haničky Zagorové a Drupiho Setkání, působí až dojemně.

Martin Finger hraje postavu Bohatého Žida střízlivě, skoro až nevýrazně. Otázkou je, zda právě jistá průměrnost nebyla režijním zadáním. Hra určitě není antisemitská, Žid sice není kladnou postavou, zná svoje možnosti, které využívá a ponižuje tak ostatní. Na rozdíl od nich má ale tolik soudnosti, že si svou pozici ve společnosti uvědomuje. Město ho stvořilo a on se mu teď mstí, ale není v tom zloba, spíš určitá smutná rezignovanost.

Zajímavou postavou je i pasák Franz v podání Stanislava Majera. Machistickým vzezřením a surovým zacházením s Romi si Franz kompenzuje svou vlastní nejistotu, týkající se nevyjasněné sexuální orientace, které se zbaví až v odvážně otevřené homosexuální scéně setkání s Oskarem (Jiří Černý).

Odpad, město, smrt ale ve skutečnosti nepůsobí tak depresivně, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát. Všechny postavy jsou přes svou tragičnost taky velmi směšné, což dokáží herci velmi dobře prodat. Inscenace je dost vulgární, ale v žádném případě se nejedná o prvoplánovou vulgaritu. Její použití má smysl a pomáhá k drobnokresbě jednotlivých charakterů. V celkovém vyznění sice již hra není tolik šokující, jako byla v době svého vzniku, ale palčivá témata dokáže vyhmátnout a vynést na povrch. Při odchodu z divadla tak určitě je o čem přemýšlet.