Recenze

Život, který všichni občas žijeme
psáno z představení: 17.10.2008, autor recenze: Petr Tichý
Staré arabské přísloví praví, že manželství je jako obležená pevnost: kdo je venku, chce dovnitř, a kdo je uvnitř, chce naopak ven. Manželství Edwarda a Alice trvá už třiatřicet let. To je jistě dost dlouhá doba na to, aby se všechny hrany otupily a všechny konflikty nějak urovnaly. Po tak dlouhé době jsou všechny dny spíš všední než sváteční a ve vzájemném vztahu všech účastníků chybí cosi těžko popsatelného: jakoby obloha nad jejich hlavami byla stále tak nějak divně pošmourná a z pohledů, gest i myšlenek se už dávno vytratila veškerá vřelost. Když proto jednoho dne Edward sobě i druhým přizná, že pro něj manželství s Alicí bylo chybou, a rozhodne se od Alice odejít, není to pro jeho syna Jamieho vlastně žádné velké překvapení. Jediný, kdo je celou situací překvapen a otřesen, je samotná Alice – ta bere Edwardovo rozhodnutí jako zbabělý a předčasný útěk z bojiště. Ano, hra Williama Nicholsona Na ústupu, která o všem výše uvedeném pojednává, skutečně přirovnává nefunkční manželství k prohrané bitvě: když vojska po takové bitvě ustupují, přežije z vojáků jen ten nejsilnější. Často ovšem jen za cenu toho, že nechá za sebou všechny své spolubojovníky – podobně jako Edward za sebou při svém útěku zanechává otřesenou Alici.

Divadelní, filmový a televizní autor William Nicholson není zatím na českých jevištích příliš známým, přestože se v uměleckém světě pohybuje již tři desetiletí. Dosud byl však vnímán spíše jako úspěšný scénárista hollywoodských filmů (za dva z nich byl mimo jiné nominován na Oscara) a autor poměrně rozsáhlého beletristického díla, v posledních letech zaměřeného spíše na mladé čtenáře. Pokud se činohra Národního divadla rozhodla v sezóně 2005/2006 sáhnout po Nicholsonově titulu Na ústupu, byla to bezesporu trefa přímo do černého. V jednoduchých dekoracích Rebekky A. Ingimundardóttir a pod přesným režijním vedením uměleckého šéfa činohry Michala Dočekala se hra postupně rozeznívá mnoha protichůdnými tóny, které však ani vzdáleně nepůsobí disharmonicky. Co se možná na první pohled zdá jako dojemná studie zrady a opuštěnosti, v tom je ve skutečnosti obsažen mnohem silnější náboj – a ačkoliv od smíchu k pláči je v téhle hře často jenom krůček, přechody mezi oběma krajními polohami jsou většinou tak subtilní, že je sebelépe soustředěný divák někdy ani nepostřehne.

Komornímu prostředí Divadla Kolowrat sluší hry založené na emocích a výrazných hereckých výkonech. Obojího si divák v Nicholsonově hře užije mírou vrchovatou. Edward je v podání Františka Němce skeptickým intelektuálem, který nejprve podléhá rezignaci a raději než nekonečným a nikam nevedoucím diskusím s manželkou se věnuje četbě historických knih a luštění křížovek. Dobře si uvědomuje, že všechna jeho životní rozhodnutí byla v minulosti chybná, nemá však sílu cokoliv s tím udělat. Jakmile se však odhodlá k útěku z nefunkčního manželství, jeho tvář se postupně rozjasňuje – a ačkoliv možná cítí vinu za to, že pro svoji záchranu musel obětovat druhého člověka, ve skutečnosti si je dobře vědom toho, že nemůže konat jinak. Logika jeho jednání není podložena morálkou, zato však zdravým rozumem: jeho vina je vinou přeživších – a tu mohou cítit jenom ti, kteří se zachrání, protože mrtví už žádnou vinu cítit nemohou.

Také Edwardova manželka Alice prochází v průběhu hry silným vývojovým obloukem, směr jejího vývoje je však přesně opačný. Na začátku hry v ní vidíme ženu, která se zoufale snaží upoutat pozornost svého muže – čím větší snahu však přitom vyvíjí, tím více své okolí odpuzuje. Když po více než dvou hodinách hra končí, dochází Alice k poznání, že žádné rozhodnutí druhého člověka nelze proti jeho vůli změnit – a tak i ona může rozhodnutí svého muže buď přijmout a vyrovnat se s ním, nebo odmítnout a žít dál pouze v negaci. Pro Ivu Janžurovou je role Alice výraznou hereckou příležitostí. Pokud ústy své postavy na začátku hry říká, že z života jakoby úplně vymizely ženy středního věku a že člověk musí být krásný nebo mladý nebo bohatý, aby si ho vůbec někdo všimnul, pak pro ni samotnou tahle věta rozhodně neplatí. Její přítomnost na jevišti je tak výrazná, že ji divák vnímá i ve chvílích, kdy by se jeho pozornost měla upínat k docela jiným postavám. A i když si autor někdy vynucuje na divácích soucit trochu laciným a přímočarým způsobem, na hereckém výkonu Ivy Janžurové nic laciného a přímočarého není – její bezmoc a slzy jsou tak opravdové, jak opravdové jenom mohou být slzy a bezmoc opuštěného a poníženého člověka.

A jako třetí v pořadí je tu ještě Saša Rašilov, který v roli syna Jamieho dovede být ostatním zcela rovnocenným partnerem. Na začátku hry přijíždí za svými rodiči na možná trochu zdvořilostní návštěvu. Během jediného rozhovoru s otcem se jeho představa o klidném rodičovském přístavu náhle hroutí a on musí čelit tvrdé realitě. Jeho snaha o zachování neutrality ve vyhroceném rodičovském sporu vyvolává v divácích porozumění; a dojemná bezmoc, se kterou se snaží svoji matku vytáhnout z marasmu rezignace, vzbuzuje v divácích soucit. Životní role se v stáří někdy obracejí a z bezradných dětí jsou náhle ochránci svých bezmocných rodičů. Také o tom pojednává hra Williama Nicholsona Na ústupu. Je to hra dojemná a místy komická, tak jako život, který všichni občas žijeme.


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.