Reflexe

Ve dnech 13. – 18. 5. proběhl ve Zlíně již 29. ročník festivalu Setkání Stretnutie, festivalu, který již více než čtvrt století propojuje divadelní tvorbu České a Slovenské republiky a vytváří prostor pro vzájemné sdílení zkušeností a kulturní dialog.

V letošním ročníku představil celkem 16 inscenací z obou zemí, doplněných prezentacemi uměleckých škol – vedle brněnské JAMU i Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění (ZSVOŠU) a Akadémie umení z Banské Bystrice – či koncerty a dalšími akcemi mimo hlavní program. Přičemž již hlavní program byl v letošním roce výrazně hudební, často pracující s inscenacemi vzdávajícími hold konkrétním osobnostem české i slovenské kulturní scény. 

 

Po otevřené hodině, jež přinesla setkání studentů JAMU a VŠMU s inscenacemi Ohorky a Milostný dopis lidstvu, které jsem žel nestihla, zahájila hudební linku festivalu inscenace Umenie živých slov studentů Akadémie umení v Banskej Bystrici. Studentky pod pedagogickým vedením Zuzany Budinské a Igora Timka se představily s pásmem ukázek literárních děl proložených hudebními vystoupeními a dokázaly zaujmout nejen výběrem textů, které se věnují celé škále témat od umírání a rodinných vztahů i kouskům poetičtějším a humornějším (zazněl mimo jiné text Haliny Pawlowské), ale především přednesem i civilním hereckým projevem, přičemž působivě si poradily i s hudební složkou a skladbami Richarda Müllera, Hany Zagorové a dalších. Postaraly se tak o lehký a ve své nepřehnanosti tím působivější úvod. 

Ten v první den festivalu následně doplnily hned dvě životopisné inscenace s výraznými hudebními vklady. Nejprve na scéně Dílny Městského divadla Zlín scénicky i režijně možná jednoduchá, ale disponující řadou milých divadelních momentů, inscenace Petry Králové a Jakuba Hekla Eva! Zcela pochopitelně divácky velmi vděčná s ohledem na téma – život zlínské rodačky Evy Pilarové. Inscenaci táhne především vynikající výkon Petry Králové v titulní roli, která vedle silného hereckého výkonu svou Evu opatřila jistotou pěveckou a podařilo se jí jak intonačně, tak dikcí Evě Pilarové výrazně přiblížit, aniž by sklouzla k prostému napodobování. Neméně výborně jí v řadě dalších rolí sekunduje Radovan Král, který v působivé zkratce vystihuje celou řadu mužů ze zpěvaččina okolí, od manželů přes činovníky až k neméně slavným kolegům.

Eva! 

Druhá životopisná inscenace Dežo Hoffmann: „Fotil som Beatles” se divákům již představila na Velkém sále Městského divadla Zlín, přičemž právě před ní proběhlo slavnostní zahájení festivalu. Divadlo Jozefa Gregora Tajovského ze Zvolena v režii Patrika Lančariče vsadilo na u nás asi méně známý životní příběh, fotografa Deža Hoffmanna, a atraktivní kulisy v podobě Beatles a dalších velkých jmen světové popkultury spolu s některými dějinnými momenty, které zasáhly životní příběh titulního hrdiny. Inscenace však doplácí na příliš rozkošatělý příběh, nezvládnuté tempo a dramaturgii. Scény ze společného života s Beatles jsou překombinované s více či méně dramatickými, ale i humornými obrazy z války, a ty zase s poněkud úmorným rodinným vyprávěním. To vše aniž by k takovému střídání inscenace poskytla klíč. Nejsugestivnější motiv „záchrany“ depresivního poválečného světa – zničeného  a udolaného bojem – partou čtyř sotva dospělých, radostných umělců zůstává většinu času až trestuhodně nevyužitý.

I v druhém dni si pak cestu na zlínská jeviště našly hned dvě inscenace držící se zmiňované hudební linky a opět jedna z nich vycházející z konkrétního životního osudu. 

Program druhého dne zahájil nově-barokní autorský muzikál inspirovaný pražskými divadelními událostmi z let 1617 a 1627 Pudl a pudr aneb Fantastické počátky barokního divadla v Čechách spolku Geisslers Hofcomoedianten v režii Petra Haška. Hravá inscenace kombinující v muzikálové podobě osobní příběh dvou bratrů ze 17. století s dějinami divadla od antiky až k baroku by klidně mohla sloužit jako Zábavný a zajímavý učební materiál. Festivalovou reprízu mírně ovlivnilo horší nazvučení a snížená srozumitelnost některých textů. Jedná se však o velmi milou záležitost se zábavnými texty, řadou odkazů k historii divadla i souboru Geisslers Hofcomoedianten, chytlavými melodiemi, zajímavým příběhem a osvěžujícími energickými choreografiemi. O tom ostatně svědčí i kladné divácké reakce, které provází jeho uvádění celé již téměř tři roky od premiéry. 

Již druhý kousek nicméně předznamenal následující výrazně náročnější témata a inscenace. 

Divadlo Mandragora při ZSVOŠU a za něj čtveřice studentů předvedla divákům inscenaci Play Beckett složenou ze tří částí, tří textů z pera Jana Janči, tří her pro čtyři postavy jednoznačně odkazujících k dílu Samuela Becketta, jež se samo o sobě stalo její největší slabinou. Ve snaze o realistické podání se inscenace s řadou zásadních témat a myšlenek i absurdních momentů stala i kvůli svému cyklení velmi úmornou a pro hrající studenty i diváky poměrně obtížnou kládou nepřinášející příliš navíc, v níž sice někteří studenti místy zaujali, ale hra sama dala spíš teskně vzpomenout na předcházející vystoupení Akadémie umení s úměrně vybranými texty i písněmi, díky kterým měli studenti mnohem větší a snazší možnost vyniknout.

Na hudební a osobnostní linku navázala inscenace Divadla Husa na provázku v režii Anny Davidové Nie sme doma. Ta vedle výrazné hudební složky dokázala především skvěle obsáhnout základní myšlenku festivalu – propojení české a slovenské kultury – vycházejíc z dopisů, které si psali kultovní slovenský hudebník a dokumentarista Dežo Ursiny a jeho sedmnáctiletý syn Jakub. 

Nie sme doma (Divadlo Husa na provázku) 

Otec, syn a pes se tedy v inscenaci Anny Davidové stali hlavními hrdiny. Otec, syn a pes… a dopisy, které si otec se synem posílali přes chodbu bytu poté, co se syn k otci nastěhoval. Dopisy nahrazující obtížnou, leckdy nefunkční komunikaci, kterou v inscenaci efektně ilustruje i neschopnost jeden druhého se dotknout. Umírající otec, dospívající syn, buddhistické myšlenky a touha nalézat harmonii a smysl.  To vše v malém prostoru jednoho bytu – scénu tvoří jeho chodba potažená podivnou tapetou, – jímž navíc zaznívají Ursiniho skladby v podání kapely, a v jejichž interpretaci se střídají všichni tři obsazení herci, kteří podávají skvělé herecké i velmi dobré pěvecké výkony. Jak Markéta Matulová představující se v roli psa i dalších postav, tak Jan Kolařík a zejména Matouš Benda v roli syna Jakuba. Inscenace o Dežovi Ursinim tak ve svém průběhu vyvolává celou řadu emocí, od vzteku a nechuti, přes roztrpčení až ke smutku, okamžikům drobných radostí i smíření. Jen by té hudby k poměrně komornímu příběhu mohlo být o něco méně.

Česká premiéra inscenace Kafka na pobřeží podle stejnojmenného románu Haruki Murakamiho v adaptaci Franka Galatiho proběhla v Městském divadle Zlín 1. 3. letošního roku, a byl to právě Kafka na pobřeží, který zakončil druhý festivalový den. Velmi zvolna plynoucí tempo pomáhá inscenaci režiséra Petra Štindla budovat mysteriózní, místy velmi poetickou – i díky promítaným haiku – atmosféru, v níž tvůrci za využití efektní scénografie, složené ze dvou nakloněných plošin evokujících společně se slunečníky a lavičkami titulní pobřeží, vytvářejí řadu působivých obrazů a předkládají divákům křehký příběh o putování a hledání smyslu – života, vztahů a tak vůbec. To vše přes nezdůrazňovanou lokální ukotvenost s intenzivním nádechem Japonska, jeho kultury, nálady i legend a mýtů. 

Kafka na pobřeží (Městské divadlo Zlín) 

Čtvrtek, třetí den festivalu, divákům představil dvě inscenace letošní sezóny, jednu již ze sezóny minulé a vedle nich ještě  jednu dnes již zcela klasickou.

Začátek programu zajistil spolek Kam jdeš? s inscenací Podcasty. Důmyslně vystavěný text Jana Šotkovského spojuje hořkou komedii o vztazích, rodinných i partnerských, s fenoménem podcastů, jichž využívá mimo jiné k rodinným zpovědím, i se zdařilým propojením s řadou odkazů a citací z Maryši bratří Mrštíků. Zejména první polovina inscenace v režii Petra Michálka z jejich zdařilého propojení těží. V příjemném tempu se prolínají jednotlivá prostředí, inscenace srší příjemnou ironií a hořkým humorem, nadhled dodávají i zaznívající scénické poznámky. Je škoda, že si svou lehkost neuchovala i ve druhé části, kde se trochu nadbytečně zacyklila v nekonečném rodinném vyříkávání. 

Podcasty (Kam jdeš?)

Další program čtvrtečního dne obstarala dvě monodramata, s nimiž se představili Jan Janča a Zuzana Kronerová, letošní laureátka Ceny Martina Porubjaka.

Divadelní spolek Henrik Ibsen leží vo vani… a vzlyká přivezl do Zlína inscenaci textu Tomáše Hájka Dies irae, kterou režijně připravil autor společně s jejím jediným představitelem, Jiřím Jančou. Jde o intenzivní osobní zpověď, výpověď o dnešním světě a jeho problémech – od ekologických přes politické, čítající diskriminaci, rasismus a nenávist všeobecně – i problémech osobních – vyhoření, neporozumění ve vztazích partnerských i třeba sousedských. A také zpověď o zločinu – snad. Nejlépe a nejintenzivněji funguje tam, kde vedle slov nechává hrát i hudbu a alespoň stínohrou a světly zastoupená divadelnost naruší poněkud únavný a nepříliš objevný monolog. 

S poslední „živou“ inscenací, kterou režijně nastudoval Ivan Balaďa, Shirley Valentine (již z roku 2004), pak do Zlína přijela laureátka Ceny Martina Porubjaka Zuzana Kronerová. Milé monodrama stojí především na jejím stále přesvědčivém podání, a to navzdory dnes již neodpovídajícímu věku. Věrohodným a mnohdy až neodolatelně okouzlujícím způsobem ztvárňuje Zuzana Kronerová svou stárnoucí hrdinku, která v nejlepším věku nalézá po letech uvadání znovu životní elán a radost.

Večerním programem se pak festival vrátil k hudební lince a současně k novějším inscenacím. Poctu Zuzaně Navarové, inscenaci A pak usnu a vstanu uvedlo Klicperovo divadlo Hradec Králové v premiéře 11. 1. 2025 v režii spoluautora Ivy Marešové a Lenky Smrčkové, Pavla Kheka. Pouhý měsíc předtím uplynulo již 20 let od smrti této hradecké rodačky. Jednalo se navíc o první z projektů uspořádaných k oslavám 800 let vzniku Hradce Králové, který tedy vznikl s podporou města a ve spolupráci s Filharmonií Hradec Králové a skupinou RAZAM a Ivou Marešovou.

Jedná se o poctu životu a tvorbě Zuzany Navarové ve formě scénického koncertu, jenž nestaví na životopisných datech a věrném převyprávění konkrétních událostí. Faktické údaje jsou obsažené pouze ty nejzákladnější. Mnohem spíš vytváří působivé jevištní obrazy, kdy s citacemi úryvků z rozhovorů a dalších vyjádření sází především na budování atmosféry a nálady. Hradecký soubor společně s filharmonií, skupinou RAZAM a Ivou Marešovou se tak představuje ve výborné formě, především pěvecké a zároveň tanečně-pohybové. Pokud jde o herecké výkony, k těm hudební inscenace neposkytuje příliš prostoru, ve zvoleném formátu všichni fungují především ve výrazové zkratce, v níž plně obstávají. Značně nadbytečně působí některé kýčovité projekce doplňující jevištní dění. Divadelní inscenace to úplně není, ale působivý jevištní hudební útvar pro příjemný večer rozhodně. A nové hudební aranžmá písní Zuzany Navarové si jednoznačně říká o vlastní nahrávku (podobně jako před lety vinohradská Balada pro banditu rovněž v úpravě Ivy Marešové a skupiny RAZAM).

A pak usnu a vstanu (Klicperovo divadlo Hradec Králové) 

Čtvrtý den, pátek 16. 5., přinesl pro návštěvníky festivalu dvě alternativy zahájení programu. Na scéně Studia Z inscenaci brněnského Divadla Polárka Láska z TikToku autorky a režisérky Daniely Špinar a vedle toho na Velkém sále domácí Sedmero krkavců. O úpravu i režii této pohádky Boženy Němcové se pro zlínské divadlo postarala Eliška Houserová. Její inscenace při nejmenším na dospělého diváka chtě nechtě působila návodnými dialogy a promluvami jako by cílového dětského diváka považovala za příliš jednoduchého, či hloupého. Současně sice přišla se zajímavými nápady, jako využití loutkového a objektového divadla pro provedení všech sedmi bratrů jediným hercem, nicméně zklamala rovněž příliš jednoduchou a ne právě šikovně využitou scénou a režijní a inscenační nedůsledností. Škoda promarněné příležitosti. 

Na dopolední program navázala v krátké ukázce další práce studentů ZSVOŠU. S hereckou klauzurou se představila trojice studentů 2. ročníku, Ema Drmolová, Iveta Podešvová a Jiří Peškar, ve známém Uchu Karla Kachyni a Jana Procházky. V půlhodinovém výseku uvedeném jako „studie strachu, kde dvě ženy hrají jednu a jeden muž jednoho, a to všechno proto, že jsou tři, a kromě nich žádná světla, žádná hudba, jen strach“ měli studenti, a zejména obě studentky střídající se v ženské roli možnost předvést se zejména v těch nejemotivnějších a nejhysteričtějších polohách, jaké Ucho nabízí, zážitek to tak byl především výrazně ukřičený. Nejvíce zaujala Ema Drmolová. Aby však klauzura plně přesvědčila, potřebovala by i momenty ztišení a uklidnění tak, aby i hysterie měla v oprávněných momentech šanci vyniknout a plně vyznít. Strach s sebou totiž zdaleka nenese jen křik. 

S dalšími dvěma inscenacemi přijela do Zlína hned dvě pražská divadla. Nejprve se představil Divadelní spolek Kašpar a jeho Slovácko sa nesúdí dle Zdeňka Galušky v režii Filipa Nuckollse. Folklorní jednohubka složená z krátkých historek na níž nejvíc zaujal hudební doprovod v podobě cimbálu. Herecké podání zejména Evy Elsnerové zaujme a přesvědčí, nicméně obecně nejde o dílo, které by si zasloužilo festivalovou účast, zvlášť sedm let po premiéře. Divadelního na ní moc není, dramatického už vůbec. 

Dejvické divadlo, které se svou komedií Každý má svou pravdu ukončilo páteční program, má za poslední tři roky na repertoáru rovněž kousky novější, nejrůznějších žánrů od kriticky oceňovaného dramatu Krkavci v režii Jana Friče, přes meditativně detektivní Nitero Martina Myšičky v režii Kateřiny Volánkové-Letákové až k loňskému, ovšem nesporně stále aktuálnímu satirickému titulu Ztratili jsme Stalina. Pirandelliho Každý má svou pravdu je sice stále fungující k téměř dokonalé grotesce dotažená inscenace Michala Vajdičky, která po celou dobu baví a mistrně balancuje na velmi tenké hraně komediálnosti a trapnosti zejména díky skvělé herecké souhře a precizní režii s výrazným pomrknutím na konci, které jí dodává ještě další rozměr, nicméně u každoročního festivalu, který má nabídnout to nejlepší z aktuální tvorby českých a slovenských divadel, by návštěvník přeci jen čekal novější kousek.

Každý má svou pravdu (Dejvické divadlo) 

Poslední den zahájila autorská inscenace Cirkus Pefrecto Divadla Aldente v režii Sergeje Sanži a Jitky Vrbkové o stárnoucím principálovi Cirkusu Perfecto, který cestuje s hrstkou umělců a sní o zářivé budoucnosti, proti němuž stavějí mladí cirkusáci autenticitu a žitou přítomnost. Inscenace, v níž se společně představují také umělci s Downovým syndromem, je nejpůsobivější zpravidla tam, kde v ní vedle cirkusácky obhroublého humoru promlouvá i křehkost, něha a náznak konkrétních příběhů na pozadí cirkusového umění, tj. zpravidla ve scénách s tanečnicí a všemi jejími ctiteli.

Vrchol festivalu zajistila uherskohradišťská Tramvaj do stanice touha. Inscenace dramatu Tennesseeho Williamse v režii Anny Davidové svou neotřelou scénografií skládající jednoduché bydlení ze tří kontejnerů a kostýmy s efektní fosforově žlutou přenáší děj hry do blíže neurčené přítomnosti a v pomalém tempu buduje působivou, zvolna houstnoucí atmosféru dokreslovanou i výraznou náladotvornou hudbou. Na jejím dramatickém, místy dechberoucím vyznění mají stěžejní podíl skvělé herecké výkony. Pavlína Hejcmanová ztvárňuje Blanche jako dokonale namyšlenou dámičku, zcela zjevně opovrhující sestřiným způsobem života, snažící se zapůsobit i na hrubého švagra a svádět ho, vzápětí se však měnící v nervově nestabilní, nervózní a úzkostnou, křehkou bytost s náročnou i traumatickou minulostí. Mění Blanche jako chameleon v jednotlivých situacích, ať už se „nutí“ do vztahu s Mitchem, když ji přemáhají úzkosti nebo sžírá strach ze Stanleyho a jeho hrubosti, násilnosti, výbušnosti a primitivnosti, které mistrně zobrazil Jiří Hejcman, představující tak její dokonalý protipól. Strhující je její závěrečné zhroucení na pozadí, které vytváří ostatní herci. Jitka Hlaváčová v roli Stelly ústřední pár dokonale doplňuje a vyvažuje. V kontrastně uměřeném projevu vyniká její realistická věcnost, praktičnost i obětavost, aniž by ve slupce drsné manželky drsného muže utopila lásku k oběma nejbližším, která se projevuje v něžném opatrování sestry a mísí se s chladným postojem ke Stanleymu i strachem z něj a nechutí vůči sobě samé. Zdeněk Trčálek jako Mitch a čtveřice herců v rolích Stanleyho kamarádů a kolegů a studenta, jim pak neméně zdařile sekundují. Slovácké divadlo v této inscenaci získalo sice nesnadný, ale o to víc strhující kousek do svého repertoáru a zlínský festival Setkání Stretnutie vrchol letošního programu.

Tramvaj do stanice Touha (Slovácké divadlo Uherské Hradiště) 

Ten oficiálně ukončila až inscenace Nevesta Divadla Astorka Korzo ’90, která měla být součástí programu již v loňském roce. Kniha povídek Ladislava Grosmana v adaptaci Juraje Nvoty a Jakuba Nvoty a v režii Jakuba Nvoty získala hlavní cenu festivalu Nová dráma 2023 – cenu Grand Prix, a současně obdržela také Cenu bratislavského diváka. Líčení osudů židovských obyvatel jakéhosi slovenského městečka se v ní zaměřuje na jednu rodinu, obzvláště na jejich dosud neprovdanou, soběstačnou a emancipovanou dceru, řečeno tehdejší terminologií starou pannu, s jejímž životním příběhem se vzápětí spojují i osudy dalších nevyvdaných dívek z obce. V roce 1942 v klerofašistickém Slovenském štátu. Nevesta zaujala tragikomickým příběhem, řadou komických i vážnějších situací  na pozadí mrazivých dějinných událostí. Tvůrcům se však nepodařilo nalézt polohu, v níž by zmiňovaná tragikomičnost dostatečně vyzněla. Nevesta tak na jeviště dostatečně intenzivně nepřenesla ani tragiku, ani komediálnost jednotlivých situací, jak se to v posledních letech podařilo řadě dalších tvůrců s podobnými tématy a příběhy, a to bez ohledu na zdařilé herecké výkony a působivou živou hudbu, jež efektně dokreslovala atmosféru. 

Úplně na závěr festivalu se pak divákům měl v neděli dopoledne na Letní scéně představit Robin Hood divadelního uskupení Jaromír. Podobně jako úplně první zářez v programu jsem však bohužel ani Robina nestihla. Hodnocení celého festivalu tak proběhne bez něj, podobně jako bez Otevřené hodiny, jíž studenti JAMU a VŠMU festival zahajovali. 

 

Ten nabídl celou řadu tematicky i formálně nejrůznějších inscenací. Značnou část z nich přitom spojovala výrazná hudební linka, menší pak i zaměření na životy známých osobností. Zamrzely snad jen dvě věci. Vedle nepříliš uspokojivého Sedmera krkavců pro nejmenší, možné budoucí diváky Městského divadla Zlín, zejména výběr některých inscenací. Žádný propadák se mezi nimi nevyskytl, řada z nich zaujala, některé vysloveně nadchly. Od pravidelného, každoročního festivalu české a slovenské divadelní tvorby by však návštěvník v jeho 29. roce logicky očekával inscenace nové, či alespoň novější, není-li k uvedení těch starších nějaký speciální důvod jako v případě Shirley Valentine se Zuzanou Kronerovou. Některé kousky z letošního výběru tato očekávání bohužel nenaplnily.

 

Fotografie z inscenací: Městské divadlo Zlín, David Konečný (Divadlo Husa na provázku), Kam jdeš?, Klicperovo divadlo Hradec Králové, Hynek Glos (Dejvické divadlo), Kuba Jíra (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)