Reflexe

Při cestě na dovolenou ve Vietnamu se mi podařilo trochu nečekaně navštívit hned dva muzikály. Před odletem ve Vídni jsem ve Volksoper viděl klasiku žánru My Fair Lady a při zpáteční cestě a dvanáctihodinovém přestupu v Singapuru jsem natrefil na asijskou tour muzikálu Dear Evan Hansen.

My Fair Lady (Volksoper Wien)

Inscenace režisérky Ruth Brauer-Kwam z roku 2024 na mě působila dojmem, že zůstala uvězněna někde na půl cesty mezi tradicionalismem a snahou o reinterpretaci. Na první pohled se totiž jedná o inscenaci klasického střihu, která dokonce využívá scénickou koncepci Rolfa Langenfasse z předchozího uvedení ve Volksoper. Scéna je celkem monumentální a dobře zachycuje atmosféru starého Londýna, ale zároveň je trochu statická. Stejně tak i celá inscenace, u níž jsem se nemohl zbavit dojmu, že je koncipována trochu operním stylem, chybí ji soudobý muzikálový švih.

Přes pocitově celkem pomalé tempo není inscenace dlouhá, jelikož režisérka se rozhodla zasáhnout do libreta a některé scény vypustit. Chybí například plesová konfrontace se Zoltánem Karpathym a pozměněn je i závěr, kdy se Eliza po rozhovoru s paní Higginsovou nevrací zpět k Higginsovi, ale projíždí scénou na kole s Freddym na rámu. 

Změny především vytváří jinou dynamiku ve vztahu profesor - květinářka a zároveň dělají z Elizy výrazně emancipovanější postavu. Byť jsou Paula Nocker v roli Elizy Doolitleové i Markus Meyer jako Higgins herecky i pěvecky přesvědčiví, jejich vzájemnému vztahu chybí trochu větší jiskření. Povedenou komediální kreaci vystřihl v roli popeláře Alfreda Doolitlea Karl Markovics, ačkoliv se herec v písních trochu pral s nazvučením (které mi celkově přišlo zvláštně tlumené). Zaujal také Lionel von Lawrence, který z celkem přehlížené postavy Freddyho Eynsford-Hilla vytvořil dojemně komického ctitele, k čemuž přidal výtečný zpěv.

Hodnocení: 60 %

Dear Evan Hansen (Sands Theatre, Singapur)

Sands Theatre sídlí v obřím nákupním centru uprostřed Singapuru a pravidelně tam jsou uváděny světové muzikálové hity. V říjnu a listopadu 2025 byl na programu titul Dear Evan Hansen, který se předtím představil rovněž ve filipínské Manile. Jedná se o verzi v angličtině s převážně britským obsazením, která je replikou britské zájezdové verze, již v roce 2024 nastudoval umělecký šéf Nottingham Playhouse Adam Penford.

Zájezdová varianta se v některých aspektech liší od původního londýnského nastudování. Především působí komorněji, osmičku postav doplňuje pouze čtyřčlenná company, která je navíc využívána jen velmi zřídka. Penford se soustředil především na vnitřní život hlavního hrdiny, na jeho pochyby, nedokonalosti a boj o prosazení se v nelítostném školním kolektivu. Sonny Monaghan hraje Evana jako jemného a stydlivého kluka, kterému chybí sebevědomí. Uvědomuje se, že členy zdrcené rodiny Murphyových zneužívá, ale neumí přestat, protože poprvé v životě má pocit, že někam patří. Monaghan, který je pro titulní roli veden jako understudy, dokázal Evanovy rozpaky ztvárnit věrohodně, lehkou nejistotu ale bylo cítit v nejobtížnějších pasážích pěveckého partu.

Ačkoliv základní zápletka o chlapci trpícím úzkostí a jeho spolužákovi, který spáchá sebevraždu, je veskrze vážná, libreto Stevena Levensona je velmi vtipné a režisér Penford komické prvky ještě posílil. Především postavy Connora (Rhys Hopkins) a Jareda (Jake Halsey-Jones) sypou jednu hlášku za druhou, jejich společné číslo s Evanem Sincerely Me je nejzábavnějším momentem celého muzikálu.

V kontrastu s tím, ale nijak nezapadnou ani vážné okamžiky, jež jsou spojené především s obtížemi, s nimiž se smrtí syna vyrovnávají jeho rodiče (Helen Anker a Hal Fowler). Problém generačních neshod a špatné komunikace uvnitř rodiny je akcentován ve vztahu Evana s matkou, kterou Rebecca McKinnis (roli Heidi ztvárnila i na West Endu) pojala zcela nepateticky.

Nejvíce mě ovšem v singapurské verzi bavilo pojetí Zoe Murphy, sestry mrtvého Connora. Zoë Athena ji hraje navenek jako tvrdou dívku, která má ke všemu nějaký sarkastický komentář, ale umí být i velmi asertivní. V nitru je ovšem postavou zraněnou podobně jako Evan, trápí jí postupné odcizování rodičů, Connorovu smrt nemůže pochopit, a tak se vůči němu zatvrzuje. Evanovy milosrdné lži jí pomáhají zorientovat se ve svých citech a najít samu sebe.

Penfordova verze překvapivě příliš neupozorňuje na nebezpečí sociálních sítí a lehkost, s jakou se na internetu šíří kdejaké fake news. Původní verze vznikla v roce 2015 a tvůrci se rozhodli ji v ohledu internetové komunikace aktualizovat, jelikož se za těch deset let hodně posunula. Zatímco dřív hrál v komunikaci mladých velkou roli Facebook, dnes jsou důležitější videa na TikToku nebo různé chatovací aplikace. Neosobnost této interakce se ovšem rozhodl režisér odstranit, dialogy většinou probíhají normálně, že se jednalo jen o videohovor, se pozná až na konci scény, kdy je dialog symbolicky ukončen třeba zvukem vypnutí používané chatovací aplikace a podobně.

Osobně mi přišlo trochu škoda, že došlo k upozadění této dějové linie, jelikož je snad stále aktuálnější. Ale přesto se povedlo vytvořit zdařilou inscenaci, která tento skvělou muziku nabitý kus představuje v novém světle.

Hodnocení: 75 %