Reflexe

Činohra Národního divadla uvedla jako poslední premiéru této sezóny autorskou inscenaci Dmitrije Krymova Tři mušketýři a já. Premiéry se uskutečnily ve Stavovském divadle 29. a 30. května 2025. Jak autor a režisér v jedné osobě uvádí, ovlivnily jej vzpomínky na jeho vlastní dětství, na babičku, která mu četla dobrodružné příběhy, mimo jiné právě titulní Dumasovy Tři mušketýry. Na základě této vzpomínky Krymov buduje celou výrazně imaginativní inscenaci. 

Jejími hlavními hrdiny nejsou slavní mušketýři, jak by mohla naznačovat část titulu, je jím malý chlapec žijící s rodiči a babičkou. Zatímco rodiče se nudně „dospělácky“ zabývají svými životy a záležitostmi a na syna nemají moc času, babička se vnoučeti věnuje, čte a mu a vypráví si s ním dobrodružné příběhy. Právě v nich mušketýři ožívají. A nejen oni. Společně s nimi také kouzelný svět z další knihy, kterou babička s vnukem společně otvírají, Verneových Dvaceti tisíc mil pod mořem. 

Režisér k rodinnému příběhu a fantazii navíc přidává i další roviny. Jednak do inscenace vedle živých herců zapojuje loutky a současně upozorňuje na to, že celý příběh se odehrává „na divadle“. Jeviště Stavovského divadla tak postupně odhaluje židle rozestavěné kolem dokola, na nichž usedají vedle herců a performerů, kteří se zrovna nepředstavují v konkrétních situacích, i nápověda či technici zajišťující výpravu. A ti všichni v průběhu večera do dění zasahují, nikoli jako další postavy příběhu, ale právě jako technici a nápověda (jakkoli ta v narežírovaných vstupech), a jednotlivé postavy s nimi interagují. Ze všech nejvíc právě Babička v okouzlujícím nadsazeném podání Veroniky Lazorčákové, která se tak stává hlavní hybatelkou veškerého dění. S jejím vyprávěním ožívají knižní postavy, ona diriguje jevištní složky, včetně hudebníka Matyáše Kellera, jenž sólovou hrou na violoncello inscenaci provází. 

Základní myšlenka novinky Národního divadla je tedy nosná, zajímavá a sama o sobě nabízí obrovský prostor k rozehrání. Střídání rovin primárního příběhu s fantazií hlavního hrdiny je motiv, který se neobjevuje poprvé (skvěle se vydařil třeba v Ostrově pokladů – v muzikálové podobě na scéně Městského divadla Brna), je prověřený a bývá úspěšný. I spojení příběhu s přiznáním divadelního prostředí je atraktivním prvkem, jenže Dmitriji Krymovi se nepodařilo všechny tyto roviny optimálně pospojovat. Tři mušketýři a já trpí značně nevyrovnaným tempem. 

Už úvodní expozice od vstupu ústřední postavy – Chlapce – na jeviště Stavovského divadla přímo dveřmi z Ovocného trhu je až do příchodu Babičky neúnosně dlouhá a pomalá. Stejně tak i několik dalších scén, při nichž se příběh vrací k běžnému životu ústředního hrdiny a jeho rodiny. 

Nejsilnější je inscenace právě tam, kde všechny roviny spojuje, tj. zejména ve vstupech Mušketýrů, které moderuje Babička, a kde jako dirigent vede i veškeré další dění, tedy přípravu scény, do níž zapojuje vedle techniky i své postavy. Přiznáním divadelního prostoru pomrkává na diváky a současně v neustálé interakci s vnukem vytváří fantazijní svět, jakkoli stále v kulisách rodinné jídelny. Její energie se pak přenáší i do následujících situací, kdy ji v bláznivé akci v převyprávění části Dumasových Tří mušketýrů Mušketýři společně s Milady vystřídají. Je škoda, že podobnou energii a zápal se inscenaci nedaří držet po celou dobu. 

Nepomáhá tomu ani vystřídání fantazijních příběhů, když se Babička s Chlapcem noří do mořského světa Julese Verna. Zejména proto, že jde o ojedinělý výstup. Snad by podobné skoky fungovaly lépe, kdyby jich bylo víc. Takhle působí poetický podmořský svět (který navíc proti Třem mušketýrům nenabízí konkrétní hrdiny) v kontrastu bláznivých výstupů Mušketýrů nešetřících ani vulgaritami (v prvním výstupu vcelku nadměrně a dost lacině) jednoduše nesourodě. Kdyby se inscenace střídání jednotlivých fantazií a příběhů držela od počátku, bylo by i zapojení Julese Vernea přirozenější. 

Podobně nekompaktně působí i závěr inscenace s Ukolébavkou Karla Kryla, který by se snad lépe vyjímal, kdyby rodinné spory dostaly výraznější prostor než jako lehce tragikomické pozadí. Přitom motivy strážících Mušketýrů i proměňující se Babičky byly okouzlující a nabízely by samy o sobě mnohem působivější konec.   

Inscenaci sluší jednoduchá scéna Petra Vozněsenského, který využívá celé jeviště Stavovského divadla, na němž současně buduje i jednoduché ilustrace bytu v podobě stěn či kusů nábytku a vybavení, přičemž si efektně pohrává s kontrastem velkého jeviště a malých kousků bytu, a obdobně ilustrativní kostýmy Iriny Vorobevy. Kouzelné jsou i loutky – domácí kočka (a výstupy s ní) či rybky a jejich choreografie v podmořském světě, nebo koně Mušketýrů (pod supervizí loutkových scén je podepsán Jiří Kohout). 

Hereckými výkony přesvědčilo celé obsazení, mezi nímž zaujali Igor Orozovič a Zdeněk Piškula jako dva z Mušketýrů, Pavlína Štorková a Michal Režný v rolích jejich nepřátel, Mylady a Gardisty, Filip Kaňkovský jako Otec, či vedle Veroniky Lazorčákové, představující Babičku, zejména Jakub Barták v ústřední roli Chlapce. 

Jenže všechno dohromady nefunguje. Fantazijní roviny, která by zaujala déle než na pár minut, je málo, rodinný příběh je příliš rozvláčný a nepomáhají ani dramaturgicky nesourodé části. Ve výsledku nevadí, že tvůrci volí jen konkrétní kratičké úseky z vybraného příběhu Tří mušketýrů, ani to, že jejich postavy se nechovají právě nejvzorněji – kouří, mluví sprostě a prohánějí se zběsile jevištěm. Vadí spíš to, že se inscenace mezi řadou rovin místy neobratně plácá, jejich atraktivitu a střídání nedokáže využít a v té nejrealističtější poloze ztrácí ono místy zběsilé fantazijní tempo.